Mnoho lidí má dnes slovo disident spojeno s odporem proti systému, který zde byl do konce roku 1989. V současnosti je upozaděna možnost ono slovo vykládat i jako odpor proti jakémukoliv systému. Například proti současnému systému, na který mnozí nadávají. Často slýchám názor, že kdysi bylo lépe, dnes je hůře. Nemůžeme se tomuto tvrzení divit, protože mnoho lidí, kteří se dnes blíží k důchodovému věku, začíná pozorovat, že jejich dětem se tak radostně nedaří. Pryč jsou zašlé slávy reálného socialismu nebo sociálních států západního typu. Kapitalismus vše předčil a ovládl celý svět. Dnes jsou všichni zapojeni do procesu akumulace zisku na astronomickou úroveň. Virtuální ekonomika, která je postavena na různých počítačových algoritmech, je stále vrtkavější. Nastává odklon od klasického pojetí práce a stále více kapitálových zisků odchází ze zemí, které bývaly kdysi úspěšné, pryč. Doslova se přelévají po planetě s to, že můžou každou chvíli způsobit nový krach, který by byl jen slabým odvarem krachu v roce 2008.
Je na čase, aby si lidé uvědomili, že musí vzít budoucnost do svých rukou. Musí reálně bojovat proti současnému systému, na který nadávají. Bohužel však pouhé negativní nadávky na systém nakonec vedou k tomu, že se systém sám obhájí před lidmi samotnými. Většina lidí říká, že jim současná podoba společnosti nevyhovuje a chtějí její změnu. Jenže jakým způsobem oné změny docílit, když vlastně ani nemáte kolem sebe žádné disidenty současnosti? Možná kolem sebe někoho najdete, ale v reálu je takových lidí malé množství. Před rokem 1989 disidenti bojovali proti tehdejšímu systému a jeho kritiku postavili na porušování lidských práv. S odstupem času však můžeme říci, že i když tehdejší systém lidská práva jako taková porušoval, tak dnešní systém je na tom podobně, akorát s porušováním sociálních, ale i základních lidských práv lidé tiše souhlasí. Ať už vědomě nebo nevědomě. Mnohým lidem nevadí, že musí pracovat v prekérních zaměstnáních, musí mít několik úvazků, aby uživili své rodiny. Možná jim to vadí, protože si uvědomují, že současný systém jim bere základní podstatu jejich životů. Také jim to vadit nemusí. Nicméně porušování lidských práv v kapitalismu je vlastně podobné jako v reálném socialismu sovětského typu. Před 30 lety vám samotný systém zakazoval nebo spíše omezoval jisté věci. Dnes vám nikdo nic neomezuje direktivou shora, ale zase na věci musíte mít značný finanční obnos. Začala diktatura peněz.
Kdysi jsme řádně nechápali, o čem vlastně reálný socialismus byl. Všude kolem vás byla jen negativa, která vám předkládali disidenti tehdejší doby. Mnoho lidí ale chtělo jeho změnu. Ještě začátkem roku 1990 chtěla naprostá většina lidí určitý sociální stát, řekněme skandinávského typu. Nikdo nechtěl klasický kapitalismus se všemi jeho nedostatky. Jenže jak se začal postupně hroutit socialistický tábor, tak se o to více začal proměňovat ten kapitalistický směrem k dalšímu rozmachu po světě. Žádný systém nebude ideální. Vždy se najde někdo, komu bude to či ono vadit. To je na jednu stranu. Na druhou stranu budou vždy existovat lidé, kteří se nespokojí se stavem věcí veřejných a budou neustále podrývat podstatu systému, který je dle jejich názoru špatný. Z naší vlastní historie víme, že se k rozbourání tehdejšího reálného socialismu přihlásilo mnoho lidí. Bylo to ale až ve chvíli, kdy bylo jasné, že nastává samotná přeměna. Náhlá a rychlá revoluce. Do té doby všichni spokojeně žili své životy i s disidenty tehdejšího systému. Jenže pak to přišlo. Za disidenty se označili všichni. Dokonce i ti, kteří jen prý nadávali kdesi u piva nebo bývalí členové tehdejší KSČ, kteří prý stranu rozkládali ze vnitř. Všichni se chtěli nějakým způsobem přiživit na přicházející změně. A k tomu také došlo. Z disidentů se postupně stali privatizátoři, lichváři a z veksláků často podnikatelé. To už je ale minulost, kterou nikdo nevrátí. Nyní se všichni musíme podívat do budoucnosti a být disidenty současného systému, který nás zbavuje lidství, samotné podstaty života a žene nás k naprosto vyhořelé společnosti.

Před 30 lety se hroutil svět. Značné trhliny obsahoval druhý svět (svět socialistické soustavy), ale i první svět (svět kapitalistické soustavy). Přežít toto soupeření mohl jen jeden z nich. Snad i právě proto oba dva světy vedly zástupné války ve třetím světě (rozvojových zemích). Souhrou mnoha faktorů došlo před 30 lety k velkým svárům a problémům, které se projevovaly v tehdejší Přestavbě. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží změna. Nikdo však nepředpokládal rychlý konec starého systému, který měl téměř vše pod dohledem. Jestliže se do roku 1989 vedla studená válka mezi prvním a druhým světem, tak bylo jasné, že jakýkoliv válečný konflikt musí skončit vítězství jedné nebo druhé strany. I když v té době stále existovala možnost vzájemně zaručeného zničení. Jednalo se o šílenství, které by přivodilo odpálení všech jaderných zbraní na planetě a zničení veškerého života na zemi. K zažehnutí tohoto šílenství několikrát mnoho nechybělo a pád jednoho ze dvou soupeřících světů ukazoval nový směr. Měl to být jednolitý svět, svět kapitalismu, ničení a upozaďování své vlastní minulosti, stejně i minulého systému. Někteří autoři (zejména Francis Fukuyama) dokonce prorokovali postupný konec dějin, protože zvítězila liberální demokracie a socialismus byl poražen. Jenže v následujícím vývoji se ukázalo, že tomu tak není. Dějiny se vyvíjely pořád dál a čas začal nabírat na obrátkách. Jestliže na konci 80. let minulého století nastávala postupná krize socialistické modernity – onu dobu můžeme nazvat pozdně „přestavbovou“, tak krize následující dekády spočívala v nálepkování toho, kdo byl nebo nebyl komunista. Nastalo dělení na „my“, kteří jsme zvítězili a postavili jsme se na stranu prvního světa. A na „oni“, kteří prohráli a nemají co pohledávat ve veřejných funkcích. Oni byli právě ti vládci minulého světa, který skončil. Všichni byli postupně upozaďováni a nastoupila nová elita a s ní i nový životní styl.
Když se zhroutil druhý svět, tak se zdálo, že nastane období relativního klidu. Všude měla zavládnout svoboda, mír, ale o spravedlnosti se moc nemluvilo. Socialismus byl označen za špatnou věc a doba mezi lety 1948 – 1989 byla zákonem označena jako protiprávní. Zajímavým způsobem se tehdejší zákonodárci vypořádali s minulostí. Stejně sem můžeme zahrnout i platnost lustračních zákonů, které jsou v dnešní době irelevantní a byly ryze diskriminující, protože mnoho bývalých kariérních komunistů nastartovalo své nové kariéry v nových kabátech. Schovávání se za výroky, že já byl někde z donucení nebo já tam byl ze své hlouposti, jsou stejně směšné jako autoři oněch výroků. Dobu minulou nelze jen tak „šmahem“ označit za protiprávní, byť se v době její existence vedlo mnoho procesů, bezpráví, což poté silně devalvovalo myšlenku socialismu. Nemůžeme ji nazvat ani dobou nesvobody, byť tomu tak podle pravicových politiků bylo, protože každé individuum bylo svobodné. Nicméně individuální svoboda, která je hnacím motorem dnešní doby, byla upozaďována nad kolektivními zájmy a to posléze zapříčinilo pád druhého světa. Přílišné bazírování na společném vlastnictví i tam, kde by bylo mnohem výhodnější individuální vedlo k velkým trhlinám ve společnosti. Přestavba tohle nemohla změnit, ani zachránit, byť se o to částečně snažila.
Když se díváme do zpětného zrcátka, tak si musíme připustit, že každou prožitou minulost si často idealizujeme více, než je zdrávo. Je ale faktem, že naše společnost, která se měnila před třemi dekádami, byla naprosto odlišnou společností, než v jaké žijeme v dnešní době. V době konzumerismu, liberální demokracie, ničení sociálních práv, omezování práv zaměstnanců. Lidé čím dál více chtějí jen své individuální hodnoty a svobody. Na tom je postavena idea liberální demokracie. Dnes ale víme, že i liberální demokracie je na pokraji svého zhroucení. Toho brilantně využívají různí extrémisté, což hrozí přerůst v nový střet. Je na čase hledat nové možnosti řízení společnosti i bez toho, že by opět měl začít souboj mezi dvěma nebo více světy.

Ve veřejném prostoru se neustále objevují slova jako nacionalismus, vlastenectví, patriotismus. Existuje však pojem, který je dnes upozaďován nebo přehlušen výše uvedenými slovy. Je jím národní hrdost. Někomu to může připomínat patriotismus, ale to je spíše americký termín, než evropský. Národní hrdost by měla být neustále rozvíjena. Podobně jako ve Švýcarsku. K tomu ale potřebujeme novou koncepci občanské výchovy ve školách. Pamatuji si, že když jsem chodil na základní školu, tak jsme museli znát naše státní svátky, kdo je prezident, jak se volí atd. Jednalo se o divoká devadesátá léta. Rovněž nám byla kladena úcta ke státním symbolům a byli jsme vedeni k tomu, abychom byli na svoji vlast hrdí.
Národní hrdost má několik států na světě. Vedle Švýcarska, které by pro nás mohlo být vzorem, se národní hrdost vyskytuje ještě u Američanů i Britů. K té americké národní hrdosti mám ale výhrady, protože tuto svoji národní hrdost spojují se svým protektorstvím nad celým světem. Jsou ve své podstatě hrdi na to, že ovládají celý svět. USA jsou něco jako starověký Řím, který vládl nad „barbary“, jak oni nazývali „Neřímany“. Dnešní novodobý starověký Řím v podobě USA svoji národní hrdost vtělil do vývozu demokracie liberálních hodnot. Stačí se podívat na to, jak samotní Američané hovoří ke své vlasti ve vztahu náboženství: bůh ochraňuj Ameriku! Z toho je patrné, že do jejich národní hrdosti je zapojen i náboženský faktor, který by je měl ochránit i jinde (všude) na světě, když budou exportovat svoji kulturu a boj za demokratická práva klidně i pomocí zbraní.
U nás je ale národní hrdost velmi malá. Není divu. Kašleme (možná ještě něco horšího) totiž na vlastní symboly – prezidenta, státní vlajku, hymnu atd. To je něco nemyslitelného například v národně hrdé Velké Británii. Je smutné a nepochopitelné, jak se naši lidé dokáží chovat ke státním symbolům. Schylují se k urážkám hlavy státu, zničení prezidentské standarty atd. Tohle je začátek neúcty ve společnosti jako celku. Nebudu zde polemizovat o tom, kdo je nebo není prezidentem, ale je potřeba si říci, že i prezident je jedním ze symbolů našeho státu.
Moderní nacionalismus, který vznikl v době osvícenství, se ale ve 20. století stal hnacím motorem obludných válek a vyhlazování národů. Proto sousloví nacionalismus v politické sféře vnáší jako takové negativní konotace. Levicová strana tedy nesmí mít ve volebním programu „nacionalismus“, protože by se stala terčem kritiky z jiných stran. Tomu je nutné se vyvarovat. Klement Gottwald až do roku 1946, kdy proběhla Žilinská konference, prosazoval československou cestu k socialismu s národní hrdostí. Nechtěl sovětský model, ale kostky již byly vrženy. Patřili jsme do sféry Sovětského svazu a to předznamenalo další vývoj.
Pokud chce radikální levice zapracovat do svého volebního programu národní hrdost, tak je nejvyšší čas, protože strach lidí z neznáma dosahuje vysokých čísel. Musí se razit hesla jako být hrdý na své státní symboly, uznávat je a také chránit. Když totiž začne levice chránit tyto symboly a hodnoty, tak si lidé uvědomí, že levice je na jejich straně. Úcta ke státním symbolům začíná ve škole, výchovou. Pokud tato část selhává, tak se nám výsledky dostavují ve své nahotě dnes a denně.

V našem kalendáři nalezneme celkem 14 významných dní. Nejedná se o státní svátky nebo ostatní svátky, ale o dny, kdy se onen den událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale za to významných dní máme docela hodně. Do výčtu má přibýt nový významný den: 21. 8. 1968 jako „památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“. Jako důvod předložení tohoto návrhu se uvádí, že současná ruská propaganda říká, že Rusko chce, aby se z vojáků, kteří intervenovali do tehdejšího Československa, stali váleční veteráni. Z toho vyplývá, že se jedná o ideologický spor, než že by se jednalo o určité vyrovnání se s minulostí. Logiku by to mělo v době kulatého výročí srpnových událostí roku 1968, ale nechávat se zatahovat do ideologických sporů je pouze odvádění pozornosti jinam. Na tomto místě si musíme jasně říci, že okupace roku 1968 nebyla klasickou okupací. Spíše se jednalo o intervenci v rámci udržení sféry vlivu Sovětského svazu, byť může být v některých intencích vnímána jako okupace. Je nesporným faktem, že intervence vojsk měla za následek deformaci socialismu jako společenského systému a zanechala na něm stigma, že socialismus je pouze násilný a udržuje se u moci silou. Srpnová intervence vojsk Varšavské smlouvy měla dalekosáhlé důsledky na mezinárodní dělnické hnutí, stejně i na poměry v tehdejším Československu.
Pokud předkladatelé návrhu zákona chtějí odsuzovat „okupaci“ roku 1968, tak musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa a na sféru USA a SSSR. Je tedy jasné, že pokud by se významným dnem měl stát 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější vysvětlení tohoto posunu, že se z Německa stal náš přítel (i v rámci integrace EU), kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Toto škatulkování je velice nebezpečné, protože zamezuje se plně vyrovnat s minulostí.
Nyní se přeneseme k malému myšlenkovému experimentu: představte si, že Československo patří do sféry USA. Ne jeho území nejsou od konce druhé světové války cizí vojska. Svět je rozdělen na soupeření dvou mocenských bloků a Evropu se táhne „železná opona“. A nyní si představte, že byste nějakým způsobem vybočovali z nastavené linie ze strany USA. Zcela jistě by na vás dělali různé bu,bu,bu. Pokud byste neuposlechli, tak by zcela jistě (v rámci udržení své sféry vlivu) na vaše území poslali svá vojska. Buď pod tlakem, nebo legitimně ve vztahu boje proti ideologickému nepříteli. Pokud by k těmto virtuálním dějinám skutečně došlo, tak stojí za otázku: kdyby nás intervenovala vojska USA a poté z naší vlasti odešla, tak bychom rovněž trvali na tom, že bychom ze dne jejich intervence chtěli vytvořit památný den? Nebo: trvali bychom na tom, aby z našeho území vojska USA odešla? Jenže dějiny se vydaly jiným směrem. Z Ruska se stal nepřítel, z Německa přítel. Geopolitické uspořádání po druhé světové válce dnes vzalo za své. Upozaďujeme pro nás mnohem tragičtější výročí, ale oživujeme (v rámci ideologického boje) výročí jiná.
Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou „okupaci“ roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by zněl: památný den obětí okupace nacistickým Německem. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat o tom, že v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory. Snad i proto se srpnovým událostem 1968 říká „bratrská agrese“.

Od konce soupeření dvou bloků Západ – Východ uplyne již 30 let. Svět se diametrálně proměnil. Některé státy již neexistují, jiné jsou na vzestupu. Nicméně pozůstatky Studené války, jak je období let 1945 – 1991 nazýváno, se objevují dodnes. Dokonce i dozvuky geopolitiky vítězů druhé světové války neustále rezonují a to na základě rozdělení sfér vlivu. Když totiž druhá světová válka končila, tak bylo předem rozhodnuto, které státy budou patřit do té nebo oné sféry. Ať už šlo o sféru Sovětského svazu nebo USA. Po vzájemném soupeření těchto dvou velmocí zůstala funkční jen jedna – USA. A ta toho patřičně využívá při udržení sfér vlivu po světě. Jestliže největšího vrcholu doznala síla USA v roce 1945 svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, tak dnes je v úpadku a zaměřuje se na obchodní války ve vztahu k nově nastupujícím velmocím.
V dobách studené války byl svět relativně bezpečnější, než je ten dnešní. Všichni totiž žili ve světě, který byl rozdělen na přátele a nepřátele. Všichni byli jasně identifikovatelní. Ruku v ruce šla s dobou i doktrína, která se nazývala MAD (vzájemně zaručené zničení). To znamenalo, že nikdo nemohl stisknout tlačítko k odpálení jaderných střel, protože by to znamenalo odplatu a všichni by se zničili. Z tohoto důvodu byl svět bezpečnější. Po roce 1990, kdy se začíná rozpadat úhlavní nepřítel USA, SSSR, tak se svět ocitl ve fázi, kdy se nevědělo, co s vojenskými pakty, které stály proti sobě. NATO a Varšavská smlouva byly úhlavními nepřáteli, a když se jeden svět hroutil, tak dostal příslib, že když v propadlišti dějin zmizí Varšavská smlouva, zmizí i NATO. Ale nestalo se tak. Za posledních 30 let jsme byli svědky přetransformování NATO z ochranného a obranného paktu na útočný, potažmo střežící různé produktovody, případně naleziště nerostných zdrojů. Zejména ropy a zemního plynu.
Ve středu Evropy se neustále odehrávají mocenské tahanice USA versus nástupce SSSR, Ruska. Vše je zasazeno do kontextu, že Rusko je nepřítel a USA přítel. Naše republika vždy balancovala na rozhraní velmocenských her. Ne jinak je tomu dnes. Jestliže se po našem území před rokem 1990 „proháněla“ vojska Varšavské smlouvy, tak dnes jsou to vojska NATO a USA. I když tenkrát byla vojska spíš jen na určitých místech (Milovice) a jen tak se po našem území nemohla prohánět. Dnes nicméně vojska USA podnikají pověstná tour z jednoho cvičení na druhé, aby se ukázalo: my se Ruska nebojíme. Rázem jsme se všichni ocitli v demokracii, která je určována silou nejen NATO. Nakonec si všechny státy v Evropě nechávají líbit průjezdy konvojů USA po svých územích a to jen proto, že se jedná o spojence. Jenže jací to jsou spojenci, když vedou ilegální války po světě, případně se vměšují do záležitostí jiných zemí? Pamatujme, že demokracie i svoboda, amerického typu je úzce svázána s ekonomickými, vojenskými, strategickými a mocenskými zájmy. Je to přesně ona svoboda, kterou jsme si v roce 1989 nechali vnutit, a nyní jsme v ní zakomponováni natolik, že USA jsou naším přítelem stůj, co stůj. Jedná se o svobodu, která je určována ekonomikou, byznysem a korupcí. Tento mix je nastaven pro ty, kteří z něj chtějí těžit a těží. Jestliže se lidé v roce 1989 těšili na svobodu a stín minulosti měl zmizet v propadlišti dějin, tak jsme se všichni nově ocitli na prahu nového vzájemného zničení. Jen s tím rozdílem, že nevíme, kdo nás zničí dříve. Zda příroda, válka, jaderná katastrofa nebo jiné nezamýšlené důsledky zamýšlených událostí.