Nejen veřejnoprávní média začínají chrlit plno informací k únorovým událostem roku 1948. Do jejich konceptu zajímavým způsobem vniká pojem znárodnění a zestátnění majetku. Média zašla dokonce tak daleko, kdy tvrdí, že zestátňovala tehdejší KSČ. Jenže jak to tak bývá, tak se pravda nalézá někde jinde. Respektive si vítězové roku 1989 vytváří takové „pokřivené“ nebo „virtuální“ dějiny k obrazu svému. Nahlédněme ale pod pokličku oněch let optikou tehdejší nálady obyvatel.

Nacházíme se v roce 1945. Končí nejhrůznější válka všech válek a společnost je v přerodu. Do tehdejší republiky se vrací Edvard Beneš z Londýna a také se vrací Klement Gottwald z Moskvy. Dvojkolejnost exilových vlád dává tušit, že spolupráce nebude snadná, ale na základních věcech se shodnou. Je nutné provést zestátnění a znárodnění. Jedná se o velice zásadní rozhodnutí, které bude mít významné dopady na celou společnost. Rozhodnutí zestátnit a znárodnit majetek je součástí Benešových dekretů. Lze tedy usuzovat, že prezident Beneš viděl a poznal principy znárodnění a zestátnění právě v Londýně a snažil se do našich podmínek implementovat základní prvky britského sociálního státu. Patrně se mohl inspirovat u lorda Beveridge, který je jedním z prvních tvůrců konceptu sociálního státu.

Co je paradoxem doby po roce 1945 je to, že po ještě větším znárodnění volali tehdejší sociální demokraté. Rozsah znárodnění před rokem 1948 byl svým rozsahem bezprecedentní ve srovnání s dalšími zeměmi západní Evropy a pravděpodobně postačoval k budování socialismu. Dnes už víme, že jeho další pokračování po roce 1948, kdy byl znárodněn každý švec, už nutné nebylo. Podobně dnes víme, jakou chybou byl zvolený rozsah a způsob kolektivizace zemědělství. Jenže minulost už nezměníme. Pouze ji můžeme vykládat, tak jak skutečně proběhla a hlavně se z ní poučit. Nástin tehdejší společnosti dává tušit, že znárodnění i zestátnění bylo nevyhnutelné po vzoru Velké Británie i Sovětského svazu. To, že poté převážil model právě ze SSSR je věc druhá, je ale nutno konstatovat, že nesovětská cesta vývoje byla obtížně představitelná za situace, kdy většinu republiky osvobodila Rudá armáda a spojenectví se SSSR nezpochybňovaly před únorem ani nekomunistické strany. Poválečná republika se také chtěla odlišit od republiky předmnichovské. Významnou roli zde hrál faktor „zrazeni“ západem a právě proto jsme se těsněji orientovali na „východ“. To všechno posouvalo Československo po roce 1945 k přijetí nikoli západního ale sovětského modelu společnosti.

Za několik dní se přehoupneme do dalšího roku nového milénia. Ano, čeká nás roku 2018. Bude to rok, kdy si budeme připomínat různá výročí. Hezká i smutná. Ostatně jako u každého roku, který v našich podmínkách končí onou „osmičkou“. O tom ale můj článek nebude. Chci se spíše zaměřit na to, co nás pravděpodobně v příštím roce bude čekat jako celou společnost. Troufnu si tvrdit, že každý rok, který v našich podmínkách končil číslicí osm, tak znamenal nějaký zlom. Ať už šlo o vznik Československa v roce 1918, osudový rok 1938 nebo Vítězný Únor roku 1948. Z novějších let můžeme zmínit předčasné volby v roce 1998 nebo tragédii ve Studénce v roce 2008 či celosvětovou finanční krizi z téhož roku. Magická číslice v naší historii i osudech lidstva hraje nemalou roli a to nejsem žádný numerolog.

Naše česká společnost žije v blahobytu. Ano, i tak lze shrnout úspěch naší ekonomiky, která šlape na plné obrátky. Sice se zisky přelévají jinam, ale nezaměstnanost stále klesá a ve své podstatě máme všechno. Zdá se, že žijeme ve společnosti nadbytku. Obchody jsou plné k prasknutí, zboží si můžeme zakoupit kdykoliv a kdekoliv. Pokud nemáte kapitál, tak vám ochotně půjčí banky, které vás posléze budou mít v hrsti. Máme všechno, ale přeci jen se necítíme šťastni. Spotřeba antidepresiv a léků na bolest dramaticky stoupá a to v závislosti na tom, jak nám ubývá čas. Stále se nám zdá, že musíme někam spěchat, za něčím se hnát. Máme pocit, že nám něco uteče. Již dnes je celkově naakumulováno tolik celosvětového bohatství, že dříve nebo později dojde ke kolapsu. To celé spěje k úvahám, zda například nezkrátit pracovní týden na polovinu nebo zavést nepodmíněný příjem. Je přeci nutné, aby z úspěchu, který lidstvo slaví svým velkým rozvojem, měli prospěch naprosto všichni.

Lidé očekávají, že se společnost začne „řídit“ novými způsoby. Politici se však často bojí udělat nějakou změnu, protože stále nenastal onen čas na změnu – lze konstatovat, že ke změně nejsou vhodné revoluční podmínky. Jenže jak chcete dělat radikální změny, když kapitalismus i se svými neduhy „funguje“? To je zásadní otázka, která bude přetřásána v příštím roce. Změna vždy přišla s krizí. Ať už ekonomickou, sociální nebo válečnou. Všechny tři možnosti jsou ve stále propojenějším světě reálné, ale pokud by měly nastat na globální úrovni, tak nás spíše čeká záhuba, než nějaká racionální změna.

Je evidentní, že máme strach z budoucnosti. Vzpomínání na minulost je to jediné, co nás v dnešní době zachraňuje. Nestabilita, která se ukazuje být reálnou hrozbou, jako kdyby klepala na nebeskou a říkala při vstupu, že je začít měnit společnost. Jenže jak ji změnit, když máme úplně všechno a lidstvu konzumní styl života vyhovuje? Podotýkám, že my „západní civilizace“ máme všechno. Na zemi existuje mnoho lidí, kteří takové štěstí nemají, a my ještě žijeme na jejich úkor v nadbytku. Stálo by za zvážení, aby OSN začala v této věci jednat. Přijde mi totiž, že tato instituce se v poslední době podobá spíš diskuznímu klubu, než organizaci, která by měla něco řešit a rozhodovat. Ostatně už je také notně zastaralá. Vznikla jako reakce na konec druhé světové války.

Možná působím jako utopista, protože bych chtěl změnit něco, co pro jedny funguje, pro druhé je nespravedlivé a pro třetí nezajímavé. Každopádně chci věřit tomu, že příští rok, který bude opět končit magickou osmičkou, bude rokem změn k lepšímu a citlivějšímu životu k přírodě, jeden k druhému a aby z pokroku civilizace měli prospěch všichni.

Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát, tak jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky, tak jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudy, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v 60. letech 20. století prohlásil, že „dělnická třída zburžoazněla“. A již v té době měl pravdu. Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnili zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťování nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizováni – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel „zburžoazněla“, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi) národní oligarchové (Trump, Babiš aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

Tak jsem si vysloužil označení xenofob. Ptáte se, kdo a proč mě takhle označil? Pokud odpovím na první část otázky zcela otevřeně, tak mě tímto slovem označili moji bývalí spolužáci ze základní školy (vesměs voliči pravice). Zajímavější však je, proč mě tak označují. Je to prý za můj následující výrok, který se týká nárůstu terorismu v Evropě. Můj výrok zní následovně: ne každý islamista je terorista, ale je divné, že teroristické útoky většinou spáchal islamista. Mám zde na mysli teroristické útoky v Evropě. Od Nice, přes Berlín, až po Londýn. Všude stále stejný scénář. Najíždějící auto do lidí nebo nastražené výbušniny. Když se poté pátrá po vinících, tak se zjistí, že téměř vždy nějakým způsobem inklinovali k islámskému fundamentalismu nebo se paktují s organizací Islámský stát. Takže můj výrok popisuje jen základní stav současné doby.

Sám osobně (a určitě nejen já) mám strach o budoucnost a částečně i z budoucnosti, protože neustálý přiliv migrantů ze zemí, kde je odlišná kultura, náboženství a zvyky, bude plodit jen další konflikty. Musíme si uvědomit, že tím, kdy do Evropy přijdou miliony naprosto odlišných lidí, tak zaséváme sémě příštího konfliktu. Buď to bude konflikt, kdy se Evropané budou bránit nově příchozím, nebo se nově příchozí budou snažit ještě více ovládnout procesy v Evropě. Jistě mi dáte za pravdu, že pokud někdo někam migruje, tak když přijde do nové země, tak se musí přizpůsobit místním zákonům a pravidlům. Tomu se říká proces asimilace (včleňování). Jenže v současné době je již nově příchozích tolik, že proces včleňování nefunguje a nastává vážný problém v tom, že „noví lidé“ se snaží více prosazovat své zvyky, názory a náboženství. Evropa se tedy dostává do procesu „islamizace“ společnosti namísto toho, aby bránila své hodnoty, na kterých byla postavena. Ani se nedivím, že například v Rakousku posilují strany, které nechtějí na svém území migranty, protože se začíná ukazovat jejich negativní stránka.

Německo si svoji vítací migrační politikou částečně řeší své problémy s nízkou porodností, ale jejich kancléřka Angela Merkelová se přepočítala s celkovým počtem uprchlíků. To se jí vrací jako bumerang v podobě nárůstu teroristických útoků, protože v takovém proudu lidí nerozeznáte spící buňku nebo osamělého vlka. Poté se ani nedivím návrhům, které přicházejí z Rakouska, kde pravděpodobně nový kancléř (premiér) této země Sebastian Kurz už v roce 2016 navrhl řešení migrační krize. Jeho řešení vychází z modelu, který aplikuje Austrálie a to jasně říká, aby se čluny s uprchlíky zachycovaly již na moři a ty byly ihned vraceny do místa původu. Případně migranty internovat na nějakých ostrovech. Ano, tak to skutečně činí Austrálie. Namísto toho, aby na hranicích Evropy vždy koukali zástupci Amnesty International a jiných organizací, zda připlouvá nějaký ten člun. Austrálie přijala jasné a efektivní řešení. Bohužel politické elity Evropské unie opět spí a čekají, co se bude dít. Místo jasného řešení jen představují migrační kvóty a chtějí nesmyslně něco nařizovat. Namísto toho, aby problém migrace řešili na začátku, tak jej ještě podporují a řeší už pouze následky, ale je nutné přeci řešit příčiny. Australský model je vyzkoušený a fungující, tak proč jej nepoužít? Pravděpodobně se někomu nechce, protože současná podoba migrace tomu či onomu vyhovuje. Je potřeba s tím něco začít dělat, než bude pět minut po dvanácté.