Při současném stavu věcí se zdálo, že se někam vypařili kritici Ruska, Číny, různých památníků, soch nebo jiných připomínek konce druhé světové války. Vše bylo jen zdání, když jsme všichni „šokováni“ současnou krizí, která je vyvolaná šířením nového typu koronaviru. Této situace využila (nebo spíše zneužila) radnice Prahy 6 v čele se starostou Ondřejem Kolářem za TOP 09 a nechala odstranit sochu maršála Koněva, která byla na náměstí Interbrigády. Socha osvoboditele většiny území tehdejšího Československa byla terčem hanebných nápisů nebo jiného poškozování. Toto bylo použita pro odstranění sochy. Prý aby nebyla více poškozována. Nicméně si položme otázku, proč se nechala socha odstranit nyní, když je naše země v nouzovém stavu? Odpověď je nasnadě – společnost jako celek je šokována jinou situací a jak je neustále v šoku, tak se nenápadně uskutečňují různé podivné věci. Od privatizací, až po odstraňování soch. K tomu si musíme připočíst fakt, že se lidé nemohou srocovat a protestovat proti odstranění toho či onoho, protože je limituje opatření zamezující volnému pohybu osob. Snad nejhanebnější bylo vyjádření starosty Koláře, proč musí socha maršála Koněva pryč. Na svém Twitter účtu napsal: „Neměl roušku. Pravidla platí pro všechny stejně. Ven jen s rouškou nebo jinou překrývkou úst a nosu“. Pan starosta zřejmě sršel humorem a byl štěstím bez sebe, jaký se mu to povedl bravurní kousek. Osobně pochybuji, že se tomuto humoru někdo zasmál. Odstranění sochy maršála Koněva má však ještě jiné, skryté a často neviditelné konsekvence.
Jednou takovou konsekvencí je nenápadné zavádění nové cenzury. Začalo to umisťováním dodatkových tabulek a končí to novým výkladem minulosti, kdy je záměrně upozaďována role sovětů na osvobozování naší vlasti. Jak by se asi tvářili lidé v Plzni, kdyby někdo navrhl odstranit památník americké armádě? Je nutné si uvědomit, že naši vlast osvobodila spojenecká vojska a k tomu je také nutno takto přistupovat. Spojují nás mrtví na obou stranách. Je evidentní, že více jak 30 let od převratu roku 1989 si zastánci kapitalismu přestávají věřit. Jeho samotný triumfalismus nad celým světem zmizel již při finanční krizi roku 2008 a nyní se objevila úzkost z delegitimizace, která se projevuje právě odstraňováním soch nebo odebíráním čestných občanství lidem, kteří se nehodí do nového výkladu dějin. Případně se jedná o lidi, které dnešní systém označuje pojmy jako „vrah“, „zrádce“ nebo ten, kdo „má na rukou krev“. Všichni tito lidé minulosti jsou dnešním systémem vyloučeni z historie a to jen proto, aby se obhájilo fungování dnešního systému. Ten je poté představován jako jediný možný, fungující, i když kolabující a plodící chudobu a sociální vyloučení.
Abychom pochopili celou skládačku problému, tak musíme říci, že odstraněním sochy Koněva to jistě nekončí. Jedná se totiž o lukrativní místo, kde určitě vyroste nějaký ten developerský projekt, který „posype“ hodně kapitálu – třeba podzemní garáže. Další dějství určitě přinese starosta Prahy – Řeporyje Novotný z ODS, který možná v nouzovém stavu stihne postavit pomník Vlasovcům, protože společnost bude nadále v šoku ze současného stavu. Tohle bude další díl skládačky do procesu zavádění nové cenzury, která má za cíl jednak společnost udržet ve strachu, šoku a vytvářet domnělé nepřátele, kteří nepřáteli vůbec nejsou. Za zmínku stojí, že v této hře o novou cenzuru hrají roli pravicové strany typu ODS a TOP 09. Proč asi? Že by to bylo jen tak, aby se někdo zviditelnil? Ale kdepak. Jak se dnešní systém kapitalismu pomalu začíná rozkládat, tak se v logice pravicových stran musí vytvořit taková podoba minulosti, která pomůže obhájit jejich pozici ve věčně ničeném světě. Jehož ničení nabírá na obrátkách v podobě neutuchající touhy nejbohatších lidí být ještě bohatší.

Je tomu už 30 let, co naše země započala první rok budování kapitalismu. Sice v té době nikdo netušil, co se odehraje za ony tři desítky let, ale i tak bylo hned v roce 1990 možné odhadnout, co se bude dít. Vypadá to, že tři dekády jsou věčnost, ale není tomu tak. Čas letí čím dál rychleji a v záplavě různých informací se ztrácejí i ty podstatné. Ne jinak tomu je v případě osobnosti Václava Havla coby prezidenta. Mnoho lidí zapomnělo, jak to vlastně bylo s jeho zvolením za prezidenta v roce 1989, stejně se pomalu zapomíná i na to, proč jako svoji první velkou zahraniční cestu uskutečnil do USA. Vraťme se tedy do oné doby, která byla prodchnuta euforií ze změn, které přinesl listopad 1989.
V historických souvislostech musíme mít na paměti, že v roce 1990 stále existuje Sovětský svaz, stejně i Varšavská smlouva co by protiváha NATO. Pokud někdo tvrdí, že tomu tak není, nechť si zopakuje dějepis nejnovějších dějin. Možná někoho může mást ta Varšavská smlouva, ale ta zaniká až roku následujícího. Pokud by chtěl někdo rozporovat, že to nebyla protiváha NATO, tak by si měl uvědomit historickou posloupnost založení oněch paktů. V roce 1949 vzniká NATO a teprve roku 1955 Varšavská smlouva. Ale zpět k Václavu Havlovi. Tento kdysi prominentní disident a rádoby dramatik se na konci prosince roku 1989 stal prezidentem tehdy stále Československé socialistické republiky. Ano, skutečně přísahal na socialistickou Ústavu a do své funkce jej zvolili tehdejší komunisté. To je reálný fakt. Do funkce prezidenta mu pomohl tehdejší prominentní komunista a předseda vlády, Marián Čalfa. Tento člověk domluvil zákulisní hrátky, aby poté všichni, kdo mohli volit prezidenta, zvedli ruku právě pro Václava Havla. Z hlediska tehdy platné ústavy byl tento krok ale protiústavní a začalo tak horečné porušování platných zákonů, které trvá dodnes. Zde můžeme uvést menší paralelu s rokem 1948, kdy tehdejší předseda vlády Klement Gottwald využil tehdy platné Ústavy a vyřešil vládní krizi. Mnoho historiků totiž tvrdí, že únor roku 1948 byl puč anebo převrat, ale musíme podotknout, že v režii Ústavy. Kdežto události roku 1989 byly zcela mimo ústavu a vše se domlouvalo v systému „já na bráchu a brácha na mě“.
Zde se dostáváme k otázce, proč Václav Havel podnikl cestu do USA tak brzo po svém zvolení? Že by se chtěl blýsknout a poděkovat USA jakže to zatočily s tím „zlým“ Sovětským svazem – impériem zla, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan? Zcela jistě je to možné a dost tomu nahrává naše česká povaha – kam vítr, tam plášť. A jelikož se jedno impérium pomalu hroutilo pod tíhou svých problémů, tak bylo nutné (a pověstný západ na to čekal, protože jej trápila systémová krize z nadvýroby) se rychle přeorientovat na konzumní logiku impéria druhého. Tuto logiku tady máme dodnes. Když se ale podíváme zpětně na to, co vlastně Václav Havel říkal v Kongresu USA, tak zjistíme, že to byla vesměs prázdná bezobsažná slova. Všichni přítomní tomu tleskali, protože už dávno věděli, že to bude jejich člověk, který ani nebude moc protestovat proti tomu, že se do Československa pošle chicagská parta kluků, kteří pomohou připravit největší podvod v novodobých dějinách – kupónovou privatizaci. A tak se také stalo. Zastánci volného trhu vtrhli do tehdejšího Československa a zbyla po nich země bez vlastního průmyslu a téměř plně závislá na dodávkách konzumního zboží ze zahraničí. Němá torza oné doby můžeme ještě dnes vidět kolem sebe. Téměř na každé vesnici chátrající zemědělské usedlosti, bývalá JZD, kruhárny zelí, třídírny brambor, vepříny a kravíny, továrny a fabriky atd. Tohle všechno bylo zničeno (řekněme si narovinu, že účelově) a to jen proto, že první zahraniční cesta Václava Havla vedla do USA. Ta totiž připravila předpolí pro stav věcí, které zde máme dnes – plnou závislost na zahraničním kapitálu s minimem vlastní produkce čehokoliv.
 

Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.

S větší dějinnou vzdáleností od konce druhé světové války (v roce 2020 tomu bude 75 let od jejího konce) se ve veřejném i mediálním prostoru objevují různé alternativní výklady oné doby. Od zpochybňování holocaustu, přes změny v tom, kdo byl agresor a kdo napadený. Vše pečlivě zapadá do skládačky dnešní geopolitiky světa, kdy se zejména západní státy snaží obviňovat Rusko a Čínu ze všeho možného i nemožného. Od špionáže, po ovládnutí světa. Jestliže do roku 1990 platila geopolitika vítězů druhé světové války, tak dnes do popředí vystupuje geopolitika vítězů války studené. V této nové geopolitice můžeme najít výklad alternativní historie, stejně i virtuální dějiny. Dozvídáme se, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz a nacistické Německo spolu, dále, že Vlasovci vlastně byli „dobří přátelé“, kteří pomohli osvobodit Prahu. Tohle nenechalo klidným prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který jasně řekl, že druhou světovou válku začala Mnichovská dohoda (zrada) západních států vůči Československu. Tady je nutné podotknout, že ČSR mělo se SSSR uzavřenu smlouvu, ale bohužel Poláci odmítli pustit přes své území na pomoc ČSR sovětská vojska.
Ruský prezident Vladimir Putin má nepochybně pravdu, že dochází k přepisování dějin. Respektive výsledků druhé světové války, kdy nejvíce obětí na oltář svobody přinesl Sovětský svaz a jeho nástupnický stát - Rusko. Na území Sovětského svazu totiž probíhala válka ryze vyhlazovací a bez pravidel. Také víme, že přepisování dějin, ať z pohledu různých rezolucí od Evropského parlamentu (nebo spíše patlamentu) nebo stavění památníku Vlasovcům, je dalším příspěvkem k novému výkladu dějin, který chtějí určovat vítězové studené války. Ale shrňme si to.
Druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo vpádem do Polska 1. 9. 1939. Francie podnikla jen malý výpad do Sárska, ale pouze na dostřel Maginotovy linie, ale pak se vojska raději stáhla. Ještě před útokem na Polsko však samo Polsko využilo Mnichovské dohody (zrady) a obsadilo část Československa - Těšínsko. Stejně dané situace využilo i Maďarsko, kdy obsadilo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus. Navíc do léta roku 1939 se jak sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, tak velvyslanec ve Velké Británii Ivan Majskij snažili o uzavření paktu proti Hitlerovi, ale Francie a posléze i Anglie to odmítly. Věřily Hitlerovi, že za územní ústupky zabrání válce. Co jiného mohl poté Sovětský svaz asi dělat, když s ním nechtěly západní země uzavřít pakt? Stalin přestal západním vůdcům důvěřovat, že by kdy mohli bojovat proti Hitlerovi. Musel pakt uzavřít s úhlavním nepřítelem - nacistickým Německem. Součástí tohoto paktu bylo i rozdělení Polska, stejně i rozdělení sfér vlivu a další dodatky. Dívejme se na tyto události v historickém kontextu a nepřepisujme je dle nové geopolitiky, která má za úkol udělat z Ruska nepřítele a agresora.
Na závěr si můžeme položit otázku, kde se vlastně nachází ona historická pravda? V roce 1945 zde přeci byli vítězové a poražení, skončila nejhrůznější válka v lidských dějinách. Všichni byli hrdí na to, že nepřítel byl poražen. Poraženy byly země tzv. „Osy“ a vítězi byly země „Spojenců“, kam patřil i Sovětský svaz, který byl okolnostmi přinucen uzavřít v roce 1939 pakt o neútočení s Německem. Tohle je nezpochybnitelný fakt a Rusko jako nástupnický stát se brání přepisování dějin a dějiny vykládá tak, jak skutečně probíhaly. Z chyb svého předchůdce (SSSR) se totiž poučilo, ale bohužel tak neučinili ti, kdo se neustále snaží dějiny upravovat a přepisovat. Ti, kdo nechtějí přiznat výsledky druhé světové války, jsou nuceni žít ve svém vlastním vakuu a jsou odsouzeni svoji minulost prožít znova. Snad právě proto, aby ji neprožívali znova, si vytváří pohádky o době minulé, tak aby ospravedlnili své kroky v současnosti a budoucnosti. Země, které toto dělají, jsou země s novou minulostí. Jedná se o nebezpečí, které na nás číhá na začátku třetí dekády nového tisíciletí, protože pravda se v dnešní společnosti hledá velice těžko a pokud už je objevena, tak je často velice nepříjemná a někdy i nebezpečná.

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989 s názvem: 30 let svobody. Naprosto zastíněn byl 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady a zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě do konce listopadu 1989, kdy nastane zlom. Jedná se o pondělí 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším Československu zastaví všechny stroje, továrny, fabriky. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujícím. Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?
Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. A kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho logicky plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.
Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra v tom případě už nemusíte chodit do zaměstnání. Nefunkční odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.
90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj bilionového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, které ovládají chod globalizace.