Nová vlna cenzury

Nová vlna cenzury

Duben 03, 2020

Při současném stavu věcí se zdálo, že se někam vypařili kritici Ruska, Číny, různých památníků, soch nebo jiných připomínek konce druhé světové války. Vše bylo jen zdání, když jsme všichni „šokováni“ současnou krizí, která je vyvolaná šířením nového typu koronaviru. Této situace využila (nebo spíše zneužila) radnice Prahy 6 v čele se starostou Ondřejem Kolářem za TOP 09 a nechala odstranit sochu maršála Koněva, která byla na náměstí Interbrigády. Socha osvoboditele většiny území tehdejšího Československa byla terčem hanebných nápisů nebo jiného poškozování. Toto bylo použita pro odstranění sochy. Prý aby nebyla více poškozována. Nicméně si položme otázku, proč se nechala socha odstranit nyní, když je naše země v nouzovém stavu? Odpověď je nasnadě – společnost jako celek je šokována jinou situací a jak je neustále v šoku, tak se nenápadně uskutečňují různé podivné věci. Od privatizací, až po odstraňování soch. K tomu si musíme připočíst fakt, že se lidé nemohou srocovat a protestovat proti odstranění toho či onoho, protože je limituje opatření zamezující volnému pohybu osob. Snad nejhanebnější bylo vyjádření starosty Koláře, proč musí socha maršála Koněva pryč. Na svém Twitter účtu napsal: „Neměl roušku. Pravidla platí pro všechny stejně. Ven jen s rouškou nebo jinou překrývkou úst a nosu“. Pan starosta zřejmě sršel humorem a byl štěstím bez sebe, jaký se mu to povedl bravurní kousek. Osobně pochybuji, že se tomuto humoru někdo zasmál. Odstranění sochy maršála Koněva má však ještě jiné, skryté a často neviditelné konsekvence.
Jednou takovou konsekvencí je nenápadné zavádění nové cenzury. Začalo to umisťováním dodatkových tabulek a končí to novým výkladem minulosti, kdy je záměrně upozaďována role sovětů na osvobozování naší vlasti. Jak by se asi tvářili lidé v Plzni, kdyby někdo navrhl odstranit památník americké armádě? Je nutné si uvědomit, že naši vlast osvobodila spojenecká vojska a k tomu je také nutno takto přistupovat. Spojují nás mrtví na obou stranách. Je evidentní, že více jak 30 let od převratu roku 1989 si zastánci kapitalismu přestávají věřit. Jeho samotný triumfalismus nad celým světem zmizel již při finanční krizi roku 2008 a nyní se objevila úzkost z delegitimizace, která se projevuje právě odstraňováním soch nebo odebíráním čestných občanství lidem, kteří se nehodí do nového výkladu dějin. Případně se jedná o lidi, které dnešní systém označuje pojmy jako „vrah“, „zrádce“ nebo ten, kdo „má na rukou krev“. Všichni tito lidé minulosti jsou dnešním systémem vyloučeni z historie a to jen proto, aby se obhájilo fungování dnešního systému. Ten je poté představován jako jediný možný, fungující, i když kolabující a plodící chudobu a sociální vyloučení.
Abychom pochopili celou skládačku problému, tak musíme říci, že odstraněním sochy Koněva to jistě nekončí. Jedná se totiž o lukrativní místo, kde určitě vyroste nějaký ten developerský projekt, který „posype“ hodně kapitálu – třeba podzemní garáže. Další dějství určitě přinese starosta Prahy – Řeporyje Novotný z ODS, který možná v nouzovém stavu stihne postavit pomník Vlasovcům, protože společnost bude nadále v šoku ze současného stavu. Tohle bude další díl skládačky do procesu zavádění nové cenzury, která má za cíl jednak společnost udržet ve strachu, šoku a vytvářet domnělé nepřátele, kteří nepřáteli vůbec nejsou. Za zmínku stojí, že v této hře o novou cenzuru hrají roli pravicové strany typu ODS a TOP 09. Proč asi? Že by to bylo jen tak, aby se někdo zviditelnil? Ale kdepak. Jak se dnešní systém kapitalismu pomalu začíná rozkládat, tak se v logice pravicových stran musí vytvořit taková podoba minulosti, která pomůže obhájit jejich pozici ve věčně ničeném světě. Jehož ničení nabírá na obrátkách v podobě neutuchající touhy nejbohatších lidí být ještě bohatší.

Norimberk pro globální kapitalismus

Norimberk pro globální kapitalismus

Březen 31, 2020

Před nedávnou dobou proběhlo mediálním prostorem nenápadné vyjádření některých odborníků napříč zeměmi Evropy, že je nutné zavést různé tribunály pro t, kteří mají na svědomí „zlovůli“ z doby před rokem 1989. Samozřejmě, že prý mají být souzeni jen ti lidé, kteří určitým způsobem byli zakomponováni nejen ve státní správě tehdejších socialistických zemí. Československo nevyjímaje. Z logiky z výše uvedené věci se mají zavést Norimberské procesy pro ty, kteří prý mohou za to, že na hranicích tehdejší železné opony byli zastřeleni lidé, kteří se snažili uprchnout na vysněný Západ. V našich poměrech tak chtějí soudit starce jako například Miloše Jakeše, ne jinak je tomu i v jiných zemích. Jenže opravdu má smysl zavádět tribunály, jako byly po konci druhé světové války? Vždyť tenkrát socialismus a myšlenka komunismu zvítězila v nejhorší válce v lidských dějinách, aby se nakonec z různých důvodů rozpadla. Dnes je snaha myšlenku sociálně spravedlivé společnosti některými veřejnými politiky ještě více odsuzovat, protože je podle jejich názoru nedemokratická a nelidská. Co je ale nelidského na ekonomické rovnosti a snižování míry chudoby?
Podle odborníků z různých „ústavů“, jako například v našem případě z Ústavu pro studium totalitních režimů, se musíme vyrovnat se svoji minulostí a přenést se v čase více než 30 let nazpět. Na základě této retroaktivity, která je u nás zakázána, máme prý soudit ty, kteří tenkrát stáli v čele různých států a politických uskupení (v našem případě v čele tehdejší KSČ). Pokud bychom ale na tohle někdy přistoupili, tak musíme před tribunál přivést také ty, kteří v době mezi lety 1945 – 1991 stáli na druhé straně pověstné barikády studené války. I tam se totiž děly různé přehmaty, omyly a tragédie. Na lavici obžalovaných se tím pádem musí přivést tedy ti, kdo rozpoutali v USA běsnění v rámci „honu na čarodějnice“ a nejen za Mccarthismu se podíleli na válce ve Vietnamu, Koreji, případně brutálně intervenovali v dalších zemích v Africe nebo Latinské Americe. V neposlední řadě ale musí na lavici obviněných usednout i současní „váleční zločinci“ typu expremiéra Velké Británie Tonyho Blaira, exprezidenta USA George W. Bushe a další politiky, kteří rozpoutali ilegální války v Iráku a jinde, případně rozeseli chaos v Africe. Evropa a okolní svět nyní sklízí plody těchto nesnází v podobě migrace na své území.
Pokud by někdy v budoucnu došlo k přehodnocování minulosti a úpravě výkladu historie a tím pádem ke vzniku různých tribunálů „pro úpravu minulosti“, tak bude nutné prosazovat stejné procesy a tribunály pro zločiny kapitalismu. Prošetření zločinů kolonialismu, drancování kolonií, až po různé vojenské šarvátky v době zástupných válek. A nemám zde na mysli jen kolonie tehdejšího Britského impéria, ale také Francie, Španělska, Portugalska, Holandska a mnohé další země. Dále zločiny od války ve Vietnamu, až po sebevraždy lidí z ekonomických důvodů, kam je zahnal současný systém. Dále uveďme, že kapitalismus jako takový zvyšuje farmakologickou závislost lidí na uklidňujících lécích, aby na ně nedopadala současné tíha starostí.
Je evidentní, že globální kapitalismus je v krizi a tak se snaží hledat chyby jinde a odvádět pozornost jinam. Místo toho, abychom řešili současnost a budoucnost, tak budeme pořád řešit minulost, protože budoucnosti se asi mnozí bojí. Když už řešit minulost, tak potřebujeme nový Norimberk pro globální kapitalismus!
 

Historie věčně živá

Historie věčně živá

Únor 21, 2020

Je tomu už 30 let, co naše země započala první rok budování kapitalismu. Sice v té době nikdo netušil, co se odehraje za ony tři desítky let, ale i tak bylo hned v roce 1990 možné odhadnout, co se bude dít. Vypadá to, že tři dekády jsou věčnost, ale není tomu tak. Čas letí čím dál rychleji a v záplavě různých informací se ztrácejí i ty podstatné. Ne jinak tomu je v případě osobnosti Václava Havla coby prezidenta. Mnoho lidí zapomnělo, jak to vlastně bylo s jeho zvolením za prezidenta v roce 1989, stejně se pomalu zapomíná i na to, proč jako svoji první velkou zahraniční cestu uskutečnil do USA. Vraťme se tedy do oné doby, která byla prodchnuta euforií ze změn, které přinesl listopad 1989.
V historických souvislostech musíme mít na paměti, že v roce 1990 stále existuje Sovětský svaz, stejně i Varšavská smlouva co by protiváha NATO. Pokud někdo tvrdí, že tomu tak není, nechť si zopakuje dějepis nejnovějších dějin. Možná někoho může mást ta Varšavská smlouva, ale ta zaniká až roku následujícího. Pokud by chtěl někdo rozporovat, že to nebyla protiváha NATO, tak by si měl uvědomit historickou posloupnost založení oněch paktů. V roce 1949 vzniká NATO a teprve roku 1955 Varšavská smlouva. Ale zpět k Václavu Havlovi. Tento kdysi prominentní disident a rádoby dramatik se na konci prosince roku 1989 stal prezidentem tehdy stále Československé socialistické republiky. Ano, skutečně přísahal na socialistickou Ústavu a do své funkce jej zvolili tehdejší komunisté. To je reálný fakt. Do funkce prezidenta mu pomohl tehdejší prominentní komunista a předseda vlády, Marián Čalfa. Tento člověk domluvil zákulisní hrátky, aby poté všichni, kdo mohli volit prezidenta, zvedli ruku právě pro Václava Havla. Z hlediska tehdy platné ústavy byl tento krok ale protiústavní a začalo tak horečné porušování platných zákonů, které trvá dodnes. Zde můžeme uvést menší paralelu s rokem 1948, kdy tehdejší předseda vlády Klement Gottwald využil tehdy platné Ústavy a vyřešil vládní krizi. Mnoho historiků totiž tvrdí, že únor roku 1948 byl puč anebo převrat, ale musíme podotknout, že v režii Ústavy. Kdežto události roku 1989 byly zcela mimo ústavu a vše se domlouvalo v systému „já na bráchu a brácha na mě“.
Zde se dostáváme k otázce, proč Václav Havel podnikl cestu do USA tak brzo po svém zvolení? Že by se chtěl blýsknout a poděkovat USA jakže to zatočily s tím „zlým“ Sovětským svazem – impériem zla, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan? Zcela jistě je to možné a dost tomu nahrává naše česká povaha – kam vítr, tam plášť. A jelikož se jedno impérium pomalu hroutilo pod tíhou svých problémů, tak bylo nutné (a pověstný západ na to čekal, protože jej trápila systémová krize z nadvýroby) se rychle přeorientovat na konzumní logiku impéria druhého. Tuto logiku tady máme dodnes. Když se ale podíváme zpětně na to, co vlastně Václav Havel říkal v Kongresu USA, tak zjistíme, že to byla vesměs prázdná bezobsažná slova. Všichni přítomní tomu tleskali, protože už dávno věděli, že to bude jejich člověk, který ani nebude moc protestovat proti tomu, že se do Československa pošle chicagská parta kluků, kteří pomohou připravit největší podvod v novodobých dějinách – kupónovou privatizaci. A tak se také stalo. Zastánci volného trhu vtrhli do tehdejšího Československa a zbyla po nich země bez vlastního průmyslu a téměř plně závislá na dodávkách konzumního zboží ze zahraničí. Němá torza oné doby můžeme ještě dnes vidět kolem sebe. Téměř na každé vesnici chátrající zemědělské usedlosti, bývalá JZD, kruhárny zelí, třídírny brambor, vepříny a kravíny, továrny a fabriky atd. Tohle všechno bylo zničeno (řekněme si narovinu, že účelově) a to jen proto, že první zahraniční cesta Václava Havla vedla do USA. Ta totiž připravila předpolí pro stav věcí, které zde máme dnes – plnou závislost na zahraničním kapitálu s minimem vlastní produkce čehokoliv.
 

Prapore hvězd a pruhů, vítej! Volume 2

Prapore hvězd a pruhů, vítej! Volume 2

Leden 19, 2020

Vzpomínáte si na zpívající ministryni obrany Vlastu Parkanovou? Já celkem živě. Hlavně na song, který nesl název: Vítej, prapore hvězd a pruhů, který nazpívala společně s Honzou Vyčítalem. Tento hit vešel do dějin v době, když se na našem území měla stavět americká základna s radarem v Brdech. Z toho ale posléze sešlo, když se na odpor postavila nejen laická veřejnost. Mnoho let se zdálo, že snahy o americkou základnu na našem území jsou ty tam, ale stejně ve skrytu duše někteří doufali, že nastane možná změna. 
Od roku 2008, kdy eskaloval odpor proti americkému radaru v Brdech, se událo mnohé. A to nejen na území naší republiky. Značnou rychlostí jsme se přesunuli na startovní čáru nového desetiletí, abychom v politickém prostoru mohli opětovně najít záblesky snah, aby na našem území byla vojenská základna USA. Touto snahou se snaží zviditelnit nově zvolený místopředseda a europoslanec ODS Alexandr Vondra, který v pořadu Otázky Václava Moravce dne 19. 1. 2020 prohlásil, že Ostravě by právě pomohla ona základna. Musím se ptát, k čemu by nám pomohla? Možná k tomu, abychom se stali poslušnou ovečkou NATO v čele s USA. Přeci jen by byla umístěna co nejblíže Rusku, které je vnímáno jako nepřítel – alespoň v logice USA.
Na skok se vraťme do historie. Někdo může namítnout, že americké základny jsou v Německu a Polsku, kde z toho tamní rozpočty mají příjem. Jiní mohou kontrovat, že kdysi na našem území byly základny Sovětského svazu a nikdo neprotestoval. Ano, obojí je sice pravda, ale dnes je úplně jiná situace. Srovnávat základny Sovětského svazu na našem území a základny USA je argument jak vyšitý z nějaké ideologické příručky z doby studené války vytvořené v USA. Tenkrát byl snad svět rozdělen na dva tábory a určující mocnosti si udržovaly své sféry vlivu a to za jakoukoliv cenu. Ať už vedením válek, politicky zadržování jeden druhého nebo budováním základen na cizích územích. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Neexistuje Sovětský svaz, ale USA existují stále, byť jim pomalu dochází dech a jako vítězové onoho soupeření z doby studené války se snaží rozšiřovat svůj vojenský a obchodní vliv. K této taktice používají USA v každé zemi různé přisluhovače, tak jako v našem případě osobu Alexandra Vondry.
V současnosti se v multipolárním světě všichni snaží vyhnout nějakému konfliktu. Jednou se vedou války obchodní, jindy kybernetické. Vše je naprosto jiné, než v dobách před rokem 1991, kdy ještě existovaly dvě vojenské aliance – NATO a Varšavská smlouva. Nicméně USA se pořád snaží hledat nějakého nepřítele. Jednou je to Ruská federace, jindy Čína a některé naše politické elity (zejména ty pravicové nebo i sociálně demokratické) se snaží tuto velice ošemetnou hru hrát a to jen proto, aby se zalíbily USA. Nerad bych se dočkal, aby na našem území někdy vznikla nějaká cizí vojenská základna. Ať už s radarem nebo bez něj. Mnoho let trvalo, než zmizely ty sovětské a jen proto, že dnes máme nové „přátele“, tak zde máme budovat jejich základny? Věřím, že další song, který by vítal prapor hvězd a pruhů již nevznikne a spíš budeme zpívat USA Go Home! (USA jdi domů!) a to z celé Evropy.

Hybridní smutek

Hybridní smutek

Leden 02, 2020

Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.

Řeporyjská válečná oblast

Řeporyjská válečná oblast

Prosinec 30, 2019

Řeporyje. Naprosto neznámá oblast v Praze, její městská část. Nicméně v poslední době se její starosta Pavel Novotný (ODS) zviditelnil tím, že chce na území této městské části postavit pomník Vlasovcům. Eskalace tohoto problému dokonce rezonovala i v Rusku, kdy byl starosta Novotný hostem jednoho pořadu v tamní státní televizi. Možná se jen starosta Novotný chce zviditelnit a být v budoucnu poslancem Parlamentu za onu slavnou ODS, kterou tolik reprezentuje. Na jednu stranu zde máme „moralizátory“ z ODS a na straně druhé „burany“ z ODS. Novodobý typ „buranství“ reprezentuje právě starosta Novotný, moralizátory jsou pánové typu Fiala. Starosta Novotný se ani neštítí hanit Ruskou federaci, jako kdyby jí chtěl vyhlásit válku. Stejně ani jemu, ani jeho nohsledům z ODS, nevadí jeho arogantní a vulgární chování, které šíří mediálním prostorem. To, že se vedení ODS od starosty Novotného nedistancovalo a ještě mu plácá po ramenou, svědčí o tom, jaká tato strana skutečně je a na jaké samé morální dno se propadla.
Snaha starosty Novotného postavit pomník kontroverzním Vlasovcům musela zcela jistě vyvolat negativní odezvu jak ze strany Ruska, kterých se problém Vlasovců primárně týká, tak i ze strany samotných občanů, kteří jsou touto snahou popuzeni. Říká se, že Praha je všech Čechů ráj a že zde najdeme i prapodivná individua. Díky dnešní rozvolněné společnosti a propojení Ústavu pro studium totalitních režimů s veřejnoprávní televizí, jsme svědky toho, že se historie začíná vyprávět tak, jak to dámy a pánové z výše uvedeného ústavu chtějí. Plní totiž roli „užitečných idiotů“, kteří jsou využívání k účelovému výkladu historie dle aktuální politické konstelace. Zejména té pravicové.
Jeden historik (nebo spíše hysterik) z Ústavu pro studium totalitních režimů v České televizi v pořadu Interwiev ČT 24, David Svoboda prohlásil, že: „bez Vlasovců by se Praha utopila v krvi“. Větší hloupost jsem ještě neslyšel. Renomovaný historik z ještě více renomovaného ústavu pro utváření dějin by si měl uvědomit, že Vlasovci byli zrádci, kteří chtěli prchnout na západ a ve snaze se zalíbit západním spojencům se podíleli na pražském květnovém povstání 1945. Nic jiného v tom nebylo. Jenže to, že Vlasovci pomáhali Praze, z nich nedělá hrdiny, protože zradili svou vlast a bojovali po boku Hitlera. Přeci po boku nacistů bojovat nemuseli a po válce na ně muselo být nepochybně pohlíženo jako na zrádce. Toho si byli určitě vědomi. Jejich pomoc Praze tuto zradu může maximálně mírně zlehčit, ale ne ospravedlnit.
Pomník Vlasovcům je naprosto bezprecedentní popírání výsledků druhé světové války. A ještě horší je, že se na popírání dějin podílí někteří historici, tedy ti, kdo je mají vykládat tak, jak skutečně proběhly. K tomu si ještě připočtěme „pomateného“ starostu ODS Novotného a máme zde několik individuí, které chtějí eskalovat napětí proti Rusku. Zcela jistě by určitě bojovali po boku Vlasovců a to chvíli u toho, kdo by právě vítězil, aby poté svoji zradu ospravedlnili pomocí někomu jinému. Poslední dobou se válečná vřava odehrává v městské části Praha – Řeporyje, je to plně válečná zóna, kde se jako zbraně používají slova a vyhrožování, urážení i vulgarity. Doufejme, že tato vřava brzy utichne, protože nejen, že jsme opět světu pro smích, ale nebezpečně se narušují vztahy s Ruskou federací, která by si ony slavné neporyje nepochybně „vychutnala“.

Země nové minulosti

Země nové minulosti

Prosinec 29, 2019

S větší dějinnou vzdáleností od konce druhé světové války (v roce 2020 tomu bude 75 let od jejího konce) se ve veřejném i mediálním prostoru objevují různé alternativní výklady oné doby. Od zpochybňování holocaustu, přes změny v tom, kdo byl agresor a kdo napadený. Vše pečlivě zapadá do skládačky dnešní geopolitiky světa, kdy se zejména západní státy snaží obviňovat Rusko a Čínu ze všeho možného i nemožného. Od špionáže, po ovládnutí světa. Jestliže do roku 1990 platila geopolitika vítězů druhé světové války, tak dnes do popředí vystupuje geopolitika vítězů války studené. V této nové geopolitice můžeme najít výklad alternativní historie, stejně i virtuální dějiny. Dozvídáme se, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz a nacistické Německo spolu, dále, že Vlasovci vlastně byli „dobří přátelé“, kteří pomohli osvobodit Prahu. Tohle nenechalo klidným prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který jasně řekl, že druhou světovou válku začala Mnichovská dohoda (zrada) západních států vůči Československu. Tady je nutné podotknout, že ČSR mělo se SSSR uzavřenu smlouvu, ale bohužel Poláci odmítli pustit přes své území na pomoc ČSR sovětská vojska.
Ruský prezident Vladimir Putin má nepochybně pravdu, že dochází k přepisování dějin. Respektive výsledků druhé světové války, kdy nejvíce obětí na oltář svobody přinesl Sovětský svaz a jeho nástupnický stát - Rusko. Na území Sovětského svazu totiž probíhala válka ryze vyhlazovací a bez pravidel. Také víme, že přepisování dějin, ať z pohledu různých rezolucí od Evropského parlamentu (nebo spíše patlamentu) nebo stavění památníku Vlasovcům, je dalším příspěvkem k novému výkladu dějin, který chtějí určovat vítězové studené války. Ale shrňme si to.
Druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo vpádem do Polska 1. 9. 1939. Francie podnikla jen malý výpad do Sárska, ale pouze na dostřel Maginotovy linie, ale pak se vojska raději stáhla. Ještě před útokem na Polsko však samo Polsko využilo Mnichovské dohody (zrady) a obsadilo část Československa - Těšínsko. Stejně dané situace využilo i Maďarsko, kdy obsadilo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus. Navíc do léta roku 1939 se jak sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, tak velvyslanec ve Velké Británii Ivan Majskij snažili o uzavření paktu proti Hitlerovi, ale Francie a posléze i Anglie to odmítly. Věřily Hitlerovi, že za územní ústupky zabrání válce. Co jiného mohl poté Sovětský svaz asi dělat, když s ním nechtěly západní země uzavřít pakt? Stalin přestal západním vůdcům důvěřovat, že by kdy mohli bojovat proti Hitlerovi. Musel pakt uzavřít s úhlavním nepřítelem - nacistickým Německem. Součástí tohoto paktu bylo i rozdělení Polska, stejně i rozdělení sfér vlivu a další dodatky. Dívejme se na tyto události v historickém kontextu a nepřepisujme je dle nové geopolitiky, která má za úkol udělat z Ruska nepřítele a agresora.
Na závěr si můžeme položit otázku, kde se vlastně nachází ona historická pravda? V roce 1945 zde přeci byli vítězové a poražení, skončila nejhrůznější válka v lidských dějinách. Všichni byli hrdí na to, že nepřítel byl poražen. Poraženy byly země tzv. „Osy“ a vítězi byly země „Spojenců“, kam patřil i Sovětský svaz, který byl okolnostmi přinucen uzavřít v roce 1939 pakt o neútočení s Německem. Tohle je nezpochybnitelný fakt a Rusko jako nástupnický stát se brání přepisování dějin a dějiny vykládá tak, jak skutečně probíhaly. Z chyb svého předchůdce (SSSR) se totiž poučilo, ale bohužel tak neučinili ti, kdo se neustále snaží dějiny upravovat a přepisovat. Ti, kdo nechtějí přiznat výsledky druhé světové války, jsou nuceni žít ve svém vlastním vakuu a jsou odsouzeni svoji minulost prožít znova. Snad právě proto, aby ji neprožívali znova, si vytváří pohádky o době minulé, tak aby ospravedlnili své kroky v současnosti a budoucnosti. Země, které toto dělají, jsou země s novou minulostí. Jedná se o nebezpečí, které na nás číhá na začátku třetí dekády nového tisíciletí, protože pravda se v dnešní společnosti hledá velice těžko a pokud už je objevena, tak je často velice nepříjemná a někdy i nebezpečná.

Nový kult osobnosti

Nový kult osobnosti

Prosinec 18, 2019

Média zaplavila zpráva, že si Česká republika připomíná úmrtí prvního prezidenta po roce 1989. Prý se na domě, kde bydlel, objeví pamětní deska. Další zoufalý počin některých zastánců tohoto prezidenta, jak z něj udělat novodobou ikonu, respektive přímo kult osobnosti. Ono už nestačí, že všude možně vyrůstají lavičky nesoucí jméno Václava Havla, ale máme zde i letiště Václava Havla. Nakonec to může skončit i tím, že přejmenujeme nějaké to město. Například Havlovy Vary. Že to někomu přijde trochu mimo? Z minulosti známe příklad, kdy se ze Zlína stal Gottwaldov, takže nikdy, neříjme nikdy. Historie se často opakuje. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. A ta fraška se právě v současnosti odehrává.
To si budeme Václava Havla neustále připomínat, až do úplného konce? Připadá mi to, že v našich podmínkách vytváříme nový kult osobnosti, akorát k jeho tvorbě používáme vysoce sofistikované nástroje. Jestliže za minulého systému trvalo vytvořit kult osobnosti několik desítek let, tak dnes jsme schopni kult osobnosti vytvořit do několika málo let. Jestliže dříve byl kultem osobnosti Stalin, který i přes svoji dobu vládnutí pomocí teroru přestál nacistický útok a lze tedy říci, že jeho kult "osvoboditele" byl do jisté míry po určitou dobu oprávněný, tak u Václava Havla podobný příklad nenajdeme. Tady můžeme vidět, že není kult jako kult. Jednou se uctíval člověk, který byl diktátorem a měl na svědomí mnoho lidských životů a byl uctíván z důvodu osvobození naší země, dále byl vnímán jako vítěz druhé světové války a zachránce.
Z jakého důvodu se z osoby Václava Havla má stát kult osobnosti? Jen proto, že se stal prvním prezidentem po roce 1989? Musím se ptát: přinesl něco užitečného naší zemi, kterou plundruje nadnárodní kapitál a stali jsme se jeho montovnou? Možná je osobnost Václava Havla vnímána některými lidmi tak, že vlastně pomohl svrhnout minulý režim, i když víme, že se jednalo o prominentního disidenta. Na postavu Václava Havla se musíme dívat tak, že v roce 1989 sliboval plno věcí, že nebude například nezaměstnanost, aby poté přihlížel rozkrádání republiky a často i některým kamarádům s disentu přitakával. Rovněž jeho zvolení v prosinci 1989 nebylo jednoznačné a do funkce jej vyneslo i tehdejší fake news, kdy OF tvrdilo, že pochází z dělnické rodiny. Hrozilo totiž, že by se prezidentem mohl stát Alexander Dubček. Možná si někteří vzpomenou, jak na náměstích hlásal, že lidé vlastně žijí v králíkárnách postavených za komunismu (dnes prodávané panelové byty minimálně za 4 miliony korun) a že je to potřeba napravit. Náprava přišla v podobě privatizace. Poté hřímal, že naše republika už nikdy nebude v žádném vojenském paktu a ejhle o deset let později jsme se šupem začlenili do NATO a to se nikdo nikoho neptal. Dle mého názoru je Václav Havel rozporuplná osobnost, když se posléze stal loutkou a schvaloval i tzv. humanitární bombardování Jugoslávie. Sice to nebyl můj prezident, ale respektoval jsem, že jím byl. Ale dělat z něj modlu a idol mně přijde přehnané. Byl to prostě a jednoduše jeden z našich prezidentů.

(S)prosté devadesátky

(S)prosté devadesátky

Listopad 27, 2019

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989 s názvem: 30 let svobody. Naprosto zastíněn byl 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady a zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě do konce listopadu 1989, kdy nastane zlom. Jedná se o pondělí 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším Československu zastaví všechny stroje, továrny, fabriky. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujícím. Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?
Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. A kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho logicky plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.
Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra v tom případě už nemusíte chodit do zaměstnání. Nefunkční odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.
90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj bilionového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, které ovládají chod globalizace.

Bankéř se svědomím?

Bankéř se svědomím?

Listopad 22, 2019

Říká se, že bankéři nemají svědomí a hledí jen na peníze. V historii lidstva tomu tak nepochybně bylo. Nicméně nalezneme i zářnou výjimku, která je stará 30 let. V době, kdy lidé ve střední a východní Evropě bujaře oslavovali příchod demokracie, svobody a budoucí prosperity, tak se v zákulisí odvíjel úplně jiný příběh. Ten nakonec předznamenal další osudy zemí, které chtěly změnu, ale byly nakonec odsouzeny ke kolonizaci kapitálem. Ve vývoji bývalých socialistických zemí byla před 30 lety klička. Při bourání pověstné Berlínské zdi se v zákulisí odehrál střet dvou frakcí, co udělat se státy, kde se jejich režim právě hroutil. Rozumějte, že šlo hlavně o získání trhů oněch zemí. Jedna skupina lidí chtěla těmto státům odpustit jejich zahraniční zadlužení. Zejména pak Sovětskému svazu, který byl v polovině 80. let enormně závislý na dovozu obilí z USA, protože se potýkal s katastrofální neúrodou. Jeden bankéř, tehdejší šéf západoněmecké banky Alfred Herrhausen, se snažil o to, aby se nové státy, která začínají psát novou etapu, etablovaly do Evropy tak říkajíc s čistým štítem. Proti němu ale stály americké finanční kruhy, které chtěly udělat z těchto zemí zajatce půjček a zadlužení. To se posléze povedlo, ale k tomu, aby tato věc prošla, musel být Alfred Herrhausen odstraněn. Je sobota 30. listopadu 1989. V tehdejším Československu se pomalu schyluje ke konci vlády KSČ, kdy den před tím byla z tehdejší socialistické Ústavy vyškrtnuta pasáž o vedoucí úloze komunistické strany a marxismu – leninismu jako vládnoucí ideologii. Do znovu sjednocení Německa zbývá necelý rok a západoněmeckým městem Bad Homburg otřásá exploze, která rozmetá osobní automobil. Cílem atentátu není nikdo jiný, než vlivný šéf Deutsche Bank Alfred Herrhausen. Zajímavé na celém atentátu je to, že byl proveden vysoce sofistikovaným způsobem. Usmrcen byl pouze šéf tehdejší ještě západoněmecké banky. Jako strůjce atentátu byla označena frakce Rudé armády, která prováděla různé atentáty v 70. letech 20. století. Při vyšetřování se ale ukáže, že to není pravda, protože ona frakce již byla notnou dobu umrtvena. Vše se někdo snažil hodit na hroutící se systémy na východ od tehdejšího západního Německa. Do dnešní doby ale nikdo neví, kdo onen atentát připravil a zosnoval. Mocenské a finanční hry při změně režimu někdy bývají nevyzpytatelné a různorodé. Mnohdy do osudů zasáhne náhoda, jindy fámy o mrtvém studentovi nebo řízené atentáty. Je ale evidentní, že někdo mocný měl zájem na tom, aby byl vlivný člověk, který prosazoval jinou politiku, než privatizaci a úvěrování, odstraněn z tohoto světa. Jak byl tento poradce Helmuta Khola, tehdejšího německého kancléře, odstraněn, tak se mohla naplno rozeběhnout etapa závislosti států, které bouraly svůj režim. Jestliže dle plánů Khola a Herrhausena měly být dluhy odpuštěny a státy měly začít očištěny od dluhů, tak posléze zvítězila mocná finanční lobby a roztočila ekonomiky bývalých socialistických zemí pomocí poskytnutí dalších a dalších půjček. To nakonec vedlo k tomu, že dnes mají všechny státy nesplatitelné zadlužení. Na závěr se musím ptát: jak by to asi dopadlo, kdyby Alfred Herrhausen nezemřel? Opravdu by byly dluhy odpuštěny? Myslím si, že ano, protože se jednalo o vlivnou osobu, které se zejména americké finanční trhy musely zbavit.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie