Podle nejnovější analýzy, kterou uveřejnil dne 7. 10. internetový server Idnes.cz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pruvod-studentu-v-roce-1989-mozna-vedli-prislusnici-spravy-sledovani-stb-prvni-analyza.A241007_142813_domaci_vank

Byla to skutečně demokratická revoluce občanů, nebo spíše postupná transformace pod taktovkou zahraničních a českých tajných služeb? Podle nejnovější analýzy možná právě ti, kteří stáli v pozadí, tahali za nitky celého průběhu sametového převratu, v němž nepadl ani student Šmíd.
Ano, čtete správně! Zatímco si Václav Havel s klíči v kapse a touhou po svobodě plácal po ramenou s disentem, za oponou možná stáli profesionálové ze Správy sledování StB a koordinovali průběh dění. Jak jinak bychom se dostali k tak organizované společenské změně? Náhodnou spontaneitou tehdejších prodemokratických občanů? Nenechte se vysmát. Přece jenom, když chcete společenskou změnu, je potřeba, aby nějaká skupina vedla ...

Václav Havel – disident nebo agent?

Představme si to. Václav Havel, symbol boje za svobodu, najednou jako loutka StB? Zní to jako scénář k absurdnímu divadlu, ale kdo by se divil, když Havel sám v absurdních hrách vynikal. Možná se ani nesnažil napsat revoluční scénář – ten už byl možná připraven dávno předtím někde v tajných archivech. Disidenti i demonstranti se mohli stát herci v pečlivě naplánované hře o "demokratizaci". Co na tom, že celou dobu měli za zády nenápadné profíky z StB, kteří je možná usměrňovali víc, než by bylo zdrávo.

Konečně by dávalo smysl, proč se všechno seběhlo tak hladce. Nechybí tu náhoda. Vždyť to vlastně vypadá, že StB dohlížela na to, aby se vše odehrálo přesně tak, jak bylo potřeba. Žádné překvapivé zvraty, žádné nepředvídatelné momenty – sametová revoluce jela jako na drátkách, a to doslova. Možná to ani nebyly studentské ideály, co vedlo průvod, ale právě pracovníci ze Správy sledování, kteří věděli, kdy a kam poslat davy.

StB a revoluce: Kdo byl skutečně v čele?

Když si teď zpětně prohlédneme události, jeví se jako logické, že průvod asi vedli právě ti nejlépe informovaní – pracovníci StB. Kdo jiný by měl v rukou veškeré informace o tom, co se chystá? Je možné, že ti, kdo pečlivě sledovali každý krok disidentů a demonstrantů, měli v rukávu trumfy, o kterých Havel a jeho spoluhráči ani nevěděli. Vždyť revoluce by jinak přece byla jako divadlo bez režiséra.

Takže, co nám z toho plyne? Že bychom měli poděkovat StB za to, že nás tak hezky demokratizovala? Možná by bylo na místě se jim omluvit, že je lidé tak nespravedlivě kritizovali. Bez nich by se ta sametová revoluce možná nikdy nekonala, nebo alespoň ne tak pěkně.

Revoluce řízená tajnou službou?

Je až zarážející, jak tato nová analýza zapadá do obrazu celého převratu. Nejenže jsme se dočkali „sametového“ přechodu k demokracii, ale navíc to vypadá, že jsme dostali bonus kontinuitu prostřednictvím StB. Pokud je to pravda, tak StB nejen sledovala, ale i zajišťovala hladký průběh událostí. Snad je tohle ten pravý příklad státního servisu – pracují pro nás i tehdy, když to nečekáme.

Až za necelý měsíc při 35. výročí budeme vzpomínat na revoluční hrdiny listopadu 89, budeme možná muset přidat do výčtu dalšího aktéra, který sehrál zásadní roli.

Petr Fiala, státník s nadhledem hodným hollywoodského trháku, opět prokázal své umění trefně a s nadhledem přirovnávat politiku k běžnému životu. Tentokrát se rozhodl osvětlit složitou situaci kolem Pirátů a jejich vůdce Ivana Bartoše tak, že ji přirovnal k manželské hádce. Zjevně si myslí, že když vyhodíte Pirátku (tedy vlastně Piráta) z vlády, je to podobné, jako když rozčilený manžel vyhodí svou manželku z bytu. Logika, že by se za ni nemusel stydět ani slavný tvůrce absurdního divadla.

Co je na tom vlastně tak skvělého? No, především ta nenápadná připomínka, že zatímco v reálném životě může vyhození z bytu vést k pořádné domácí katastrofě (a minimálně k sousedským klepům), ve světě politiky je to zjevně v pohodě. Koalice se prostě rozhádá, někdo někoho vyhodí a život jde dál – no, v našem případě se zvyšují daně a inflace, ale to je jen takový vedlejší efekt.

Fiala s takřka stoickým klidem odkazuje na fakt, že v manželství jsou hádky normální a lidé se vyhazují neustále. A stejně tak je to prý v politice. Jak šlechetné! A kdo ví, třeba nám svým příměrem chtěl nenápadně naznačit, že sám je tím moudrým manželem, který ví, kdy je čas poslat partnerku (ehm, koaličního partnera) na chvíli na vzduch, aby se zklidnil.

Co na tom, že politika je o konsensu a spolupráci? Když už to neklape, prostě někoho vyhodíme. Jako by snad na politickém scénáři nezáleželo. Vždyť co bychom si počali s věcmi jako je stabilita vlády nebo koaliční dohody, když můžeme sledovat tu zábavnou frašku s vyhazováním z kabinetů, jako kdyby šlo o neplacenou dovolenou.

Takže Petře Fialo, díky za lekci z rodinné politiky. My, běžní smrtelníci, jsme si zase jednou uvědomili, jak jednoduché je vládnutí, když si jej přirovnáte k manželské hádce. Jen doufejme, že až přijde další politická "rozvodová smlouva", nebude u ní nikdo z nás stát v roli svědka.

Není to dlouho, co se veřejností začala šířit zpráva, že manželka prezidenta České republiky, generála ve výslužbě Petra Pavla, bude od roku 2025 pobírat měsíční plat na reprezentaci ve výši 95 tisíc korun. Ano, čtete správně – první dáma Eva Pavlová, která se sice ráda drží v pozadí, se na veřejných událostech přeci jen ukazuje v doprovodu svého chotě. Ale potřebujeme za to opravdu platit, když se za příjemný doprovod dosud nikomu neplatilo? 

95 tisíc korun. Měsíčně. To je suma, kterou si mnozí Češi nevydělají ani za čtvrt roku. S přihlédnutím k současné inflaci, cenám bydlení a životním nákladům, je to suma, která by nejedné rodině slušně pokryla všechny výdaje. Ale v tomto případě půjde o "příspěvek na reprezentaci". O jakou reprezentaci jde? O občasné vystoupení na zahraničních návštěvách, kde první dáma potřese rukou dalším manželkám či manželům světových lídrů? Nebo snad o přítomnost na recepcích a plesech, kde bude neviditelně vedle svého manžela? Nebo snad o účast na charitativních akcích, které dohánějí to, co stát v čele s prezidentem zanedbal a nejslabším občanům nezaplatil? 

Když si představíme, že by tato "kompenzace" za její účast na společenských událostech měla platit po celé volební období prezidenta Pavla, dostáváme se k poměrně absurdním číslům. Za pět let by taková suma mohla snadno dosáhnout více než pěti milionů korun. Dnes zřejmě nevadí, že část našich daní půjde na plat někomu, jehož hlavní kvalifikace na tuto roli je, že je profesionální „manželka prezidenta“. 

Ale abychom nezapomněli, paní Pavlová není žádnou novickou na poli reprezentace. Studovala Vojenskou akademii, jež byla prestižní instituce připravující kádry socialistické armády. V repre by tedy paní Pavlová mohla mít zkušenosti. Pokud bychom chtěli být ironickými, mohli bychom říci, že s ohledem na její vzdělání by si možná zasloužila mít zaplacenou také vojenskou uniformu. A s ní i nějaký oficiální úřad.  

Co přesně vlastně symbolizuje tato role, jaký úřad? V moderní demokracii bychom možná měli přemýšlet o tom, zda potřebujeme instituci první dámy vůbec udržovat – a za takové peníze. To nás vede k otázce, zda nelze tuto roli pochopit ještě jinak, kreativně, na odlehčení, abychom neupadli do deprese. Prezident Petr Pavel, bývalý voják tělem i duší, je zvyklý na disciplínu, přesnost a plnění rozkazů. Celá jeho kariéra se nesla v duchu příkazů shora, které přizpůsobivě plnil s neochvějnou oddaností a zapáleností, ať už pod jakýmkoli systémem, socialistickým nebo kapitalistickým. Také dnes poslouchá zahraniční příkazy, které vznikají oceánem. Ale co doma? A zde je příležitost pro roli jeho profesionální manželky za 95 tisíc měsíčně.  

A ne jen tak ledajaké role, ale role velitelky, která může rozdávat rozkazy. V této nové funkci první vojenské dámy by mohla přejít do aktivní služby – a jak jinak než u svého nejbližšího "vojáka" – prezidenta republiky. Pavlová, se svou vojenskou zkušeností, by se mohla snadno ujmout role domácí velitelky, která svému manželovi prezidentovi diktuje denní režim s vojenskou přesností. „Petře, vstávej, 05:30 budíček! Běh kolem Hradu za trest, když nestihneš snídani do sedmi!“ A když by prezident Pavel neplnil své povinnosti včas? Možná by následoval tvrdý pohled a varování: „Nepřipustím žádnou nedisciplinovanost. A když to jinak nepůjde, možná i nějaký ten bičík přijde na řadu, aby byl včas ve formě!“ Nebyla by jen domácí puťka, neboť její role by byla znát i na veřejných reprezentačních akcích. 

Vojáci jsou zvyklí na jasné rozkazy, a kdo by mohl být lepší v jejich udílení než manželka, která se sama zocelila ve službě? Kdo ví, možná by to byla úleva – alespoň doma by věděl, co ho čeká a nemine. Možná se tak na Hradě rýsuje nový model manželských vztahů, kde prezident poslušně plní rozkazy své první vojenské dámy. Vojenská disciplína v prezidentském manželství – to je ta pravá revoluce, kterou jsme na Hradě ještě nezažili! Ale dost ironie. Když si lidé zvolili Petra Pavla za prezidenta, málokdo si uvědomil, že tím vlastně volí nejen hlavu státu, ale také první dámu, která by měla pobírat 95 tisíc měsíčně. Málokdo také věděl, že Eva Pavlová si za svoji předchozí vojenskou činnost vysloužila výsluhový příspěvek. Zkrátka a dobře – prezidentský pár, který ví, jak to zařídit, aby stát přispíval, kde je třeba.  

A teď ta nejdůležitější otázka, která mnohé zajímá: skládala vůbec paní profesionální manželka, jež vidí do mnohých státních záležitostí, nějaký slib? A komu? Voličům? Armádě? Nebo snad prezidentovi? 

Když Miroslav Kalousek oznámil svůj úmysl založit novou politickou stranu, kterou pravice tak zoufale potřebuje, okamžitě se stal novodobým národním hrdinou. Protože co jiného by česká politická scéna potřebovala víc než další fragment pravice, který zajistí, že nikdo nedostane nic? Kalousek, člověk, který má za sebou dlouhá léta zkušeností s budováním a opouštěním politických stran, se znovu hlásí o slovo. A tentokrát s jasným plánem: rozbít pravici tak dokonale, že se z ní možná už nikdy nevzpamatuje.

„Když něco funguje, je nejlepší to rozbít“

Kalousek, známý svým ostrým jazykem a politickou obratností, se rozhodl, že je čas vnést do pravice svěží vítr. Protože když TOP 09 konečně začala vypadat jako strana, která by mohla držet nějaký vliv, rozhodl se, že tohle je ten správný moment na odchod a zformování dalšího subjektu, který pravici pomůže. A jak? Samozřejmě tak, že ji rozdělením oslabí na tolik, že už nebude nikoho, kdo by vůbec pravici v politice zastupoval.

„Kalousek ví, co pravice potřebuje: Více stran!“

Je to vlastně geniální myšlenka. Vždyť proč by měla pravice zůstat jednotná a silná, když může být rozdrobena na maličké kousky, které si mezi sebou budou přetahovat voliče? Kalousek rozumí tomu, že příliš silná strana je jen zbytečným luxusem. Potřebujeme víc stran! Potřebujeme, aby každá skupina pravicových voličů měla svou vlastní politickou alternativu, která nikdy nebude mít dost síly na to, aby něco skutečně prosadila.

„Nechte pravici růst... horizontálně“

Zatímco ostatní politici sní o růstu svých stran a koalic, Kalousek má jiný cíl: rozšířit pravici horizontálně. Proč by měla pravice růst směrem nahoru, když může prostě vytvářet další a další strany, které budou navzájem bojovat o tytéž voliče? Tohle je pravé politické mistrovství. Jakmile bude na pravici dostatek malých stran, už nikdo nebude vědět, koho volit, což je Kalouskova zlatá cesta k absolutní politické rovnováze.

„Pravici je nutné oslabit, aby mohla vzkvétat“

Kalouskova taktika je jasná – pokud chcete něco budovat, musíte to nejdřív rozbít na kusy. Oslabení pravice je ten nejlepší způsob, jak ji posílit. Když se podaří rozdělit voliče do několika frakcí, bude to konec všem těm otravně silným a stabilním stranám, které se stále snaží o nějakou formu koalice a spolupráce. Kalousek rozumí tomu, že silné strany jsou přežitkem minulosti. Budoucnost patří chaosu a fragmentaci.

„Nová strana, staré dobré metody“

Nadšený vizionář Kalousek tedy znovu vstupuje do politického ringu, aby se pokusil rozdělit pravici natolik, že se možná zvedne až za několik let. A přitom nás všechny přesvědčí, že pravý recept na úspěch je víc stran, víc rozdělených voličů a méně šancí na skutečný politický vliv. Je to dokonalý plán.

Když se řekne „Piráti,“ mnohým se hned vybaví pověstná digitální erudice. To jsou ti borci, kteří vládnou internetu a chápou moderní technologie jako nikdo jiný. Jenže, co kdybychom vám řekli, že Piráti mají ještě tajnější schopnosti? Že jsou to nejen mistři digitálních světů, ale taky kouzelníci, kteří umí z nuly udělat jedničku. A ne, nemyslíme tím jen programování.

Představme si třeba Jana Lipavského. Ano, ten pokus o ministra zahraničních věcí, který opakuje nabiflovaná hesla americké zahraniční politiky. Nejednou ho kritici označují za „nulu“ – a to jak politicky, tak v digitálních dovednostech. Ale co udělali Piráti? Proměnili ho v simulaci vrcholového politika, tedy vlastně v jedničku! Lipavský teď předstírá, že řídí českou zahraniční politiku, a to i přes své občasné lapálie s vysvětlováním mezinárodních krizí pomocí memů. V Pirátech totiž ví, že nuly jsou potenciální jedničky, které ještě nevzaly ten správný směr.

A co Ivan Bartoš, tvář digitalizace a technologických inovací? Někteří voliči si před třemi lety řekli: „Tenhle týpek to určitě musí mít v hlavě srovnané.“ Ale v od té doby zřetelně vidí, že za jeho digitální fasádou je také nemálo nuly? Možná jste si všimli jeho neuvěřitelně pokročilých dovedností v promítání nepoužitelných aplikací na řešení reálných problémů. Možná toto jeho kouzlo fungovalo i při jeho pokusu zjednodušit úřední digitalizaci, což paradoxně způsobilo to, že papírování přibylo. Ale co, nula se v digitálním světě taky počítá.

Piráti tedy zůstávají skutečně digitální stranou – ne jenom proto, že používají cloudové nástroje, věří v otevřená data nebo že tu a tam zvládnou nějaký ten hackathon. Ne, jejich opravdová digitální magie spočívá v tom, že dokážou nulu vydávat za jedničku s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Lipavský a Bartoš jsou toho živoucími důkazy. To je přece pravý digitální zázrak!