Pavel Novotný, starosta Prahy Řeporyje, se opakovaně dostává do centra pozornosti svými kontroverzními výroky a postoji. Jeho prohlášení často vzbuzují rozhořčení a kritiku jak veřejnosti, tak i politických soupeřů. Novotný je jasným zastáncem sporných názorů a neváhá je sdělovat veřejně, což vyvolává vážné otázky ohledně jeho schopnosti zastupovat zájmy svých voličů a obyvatel Prahy Řeporyjí. Vážně pochybuji o jeho schopnostech, spíš je všehoschopný.

Jedním z hlavních bodů kritiky je jeho často xenofobní a rasistický diskurz. Novotný opakovaně vystupuje proti migrantům a uprchlíkům, často je označuje za hrozbu a přisuzuje jim negativní charakteristiky. Tento druh rétoriky není pouze nevhodný, ale i nebezpečný, protože podněcuje nenávist a nenávistné útoky vůči určitým skupinám obyvatel.

Dalším bodem kritiky jsou jeho nekompromisní postoje k sociálním a environmentálním otázkám. Novotný se často staví proti ochraně životního prostředí a podporuje rozvoj průmyslu a stavebnictví za každou cenu, aniž by bral v potaz dlouhodobé dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel. Jeho neochota přijímat vědecké poznatky a ignorovat varování o klimatických změnách je alarmující.

Nakonec, jeho chování vůči politickým oponentům a médiím také vyvolává obavy o stav demokracie. Novotný se často zapojuje do verbálních srážek a útoků na novináře i opoziční politiky, což svědčí o nedostatku respektu k demokratickým institucím a svobodě projevu.

V poslední době navíc proslul nechutnými výroky například směrem k protestujícím zemědělcům, kteří měli dle jeho slov být rozehnáni vojskem. Další jeho nechutné výroky vyprovokovaly zemědělce k akci a nechali před jeho úřad vysypat hnůj. Ten ale nebyl oplocen, takže se chudák nemohl vymezit vůči P. Novotnému. Hnůj je totiž užitečný, kdežto P. Novotný nikoliv.

Navíc jeho výroky proti různým lidem, kteří jsou nemocní nebo mají jiný politický názor, nepatří do slušné společnosti a jsou jejím samotným dnem. Určitým podsvětím. Jenže, co jiného čekat od člověka, který je průměrným členem ODS tak, jako P. Fiala, M. Němcová nebo A. Vondra.  Je jasné, že P. Novotný je Urválkem z ODS.

Celkově lze říci, že Pavel Novotný není vhodným zástupcem pro Prahu Řeporyje (ani jakýmkoliv veřejným zástupcem). Jeho kontroverzní výroky a postoje totiž podkopávají důvěru veřejnosti v politický systém a ohrožují soudržnost společnosti. Je nezbytné, aby nejen občané Prahy Řeporyje pečlivě zvažovali, koho si zvolí do vedení svého města, a aby si vybrali kandidáta, který bude reprezentovat jejich zájmy a hodnoty s úctou, slušností a rozumem.

Kniha rozhovorů se věnuje problému manipulovaných výzkumů a médií v dnešní době. Příkladem dopadu tohoto problému na jednotlivé občany a země je aktuální předvolební kampaň do Evropského parlamentu. Tato kampaň dobře ukazuje na manipulace ve veřejném prostoru v mnoha zemích. Ukazuje také na potřebu spoluvytvářet veřejnou sféru, v níž by občané nebyli manipulovanými terči masmediálních kampaní placených korporacemi, ale naopak skutečnými demokratickými voliči se znalostmi o politice, společnosti, sociálních otázkách, ekonomice, zahraničních událostech ve světě, bezpečnosti i životním prostředí.

Rozhovory umožní čtenářům snadněji pochopit téma než při četbě článků, neboť rozhovor mezi lidmi je přirozenějším a srozumitelnějším způsobem komunikace. Kniha rozhovorů ukazuje oslabování tolerance různých názorových proudů za účelem manipulace veřejného mínění v Evropské unii i za jejími hranicemi. Cenzurní omezování svobody slova a názorové plurality ve veřejném prostoru má své silné ekonomické zdroje a zájmy. Jelikož neoliberální kapitalismus prosazovaný v západních zemích už není příliš výkonný, dochází ke zhoršení životních standardů mnoha obyvatel. Lidé začínají projevovat nesouhlas, ale systém jej nechce slyšet a reaguje neokonzervativní cenzurou a represí. Aby se různé poznatky a kritika nedostaly na veřejnost mezi občany, dochází rovněž k omezování vědeckého výzkumu, aby tyto poznatky nemohly vůbec vzniknout nebo aby byl jejich zrod alespoň ztížen. Na veřejnost se pak nemůže dostat tolik potřebné poznání současných politických a ekonomických projevů stagnace a krize v západních zemích.

Rozhovory v knize jsou vedeny s experty, kteří pocházejí z více zemí, někteří z nich přitom žijí a pracují desítky let na odlišných kontinentech. Jsou z Evropy (Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Německo), Afriky (DR Kongo), Severní Ameriky (USA, Kanada), Latinské Ameriky (Kuba) a Asie (Indie). Většina z nich je z Evropy, hlavně ze střední Evropy, neboť na tu je zaměřena naše pozornost.

Rozhovory, které jsou předloženy v knize, přinášejí pluralitu levicových názorů a kriticky propojují veřejnou sféru v několika zemích EU společným evropským tématem deformovaného poznání ve sféře akademických či vědeckých expertíz, masových médií a veřejného mínění občanů a voličů. Rozhovory přibližují toto téma také ve srovnávacím hledisku ve více částech světa.

Knihu editoval sociolog a analytik Jan Klán. Vydal ji Institut české levice (Praha) ve spolupráci s transform! europe (Vídeň) v květnu 2024. Kniha je zdarma k dispozici čtenářům (open access) v elektronické formě.

Knihu si můžete stáhnout zde.

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo obnovení Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup.

Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrátil zpět. Co má tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocnila výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.

Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už je nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 35 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 35 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.

Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.

Osmého května slavíme v České republice den, který zanechal nesmazatelnou stopu v naší historii - Den osvobození od fašismu a nacismu v roce 1945. Je to den, kdy Rudá armáda ale i vojska USA přinesla svobodu a ukončila temnou kapitolu nacistické okupace. Je to den, který si zaslouží naše nejhlubší uznání a vděk.

Osvobození Československa Rudou armádou, chcete-li spojeneckými vojsky, bylo nejen vojenským triumfem, ale také symbolem solidarity a odhodlání tváří tvář hrůzám druhé světové války. Rudá armáda vstoupila do naší země jako osvoboditel, přinášející naději a možnost návratu k životu bez strachu a utrpení.

Je důležité uznat odvahu a obětavost vojáků Rudé armády, kteří riskovali své životy, aby nám přinesli svobodu. Jejich statečnost a hrdinství jsou nezměrné a neměly by být nikdy zapomenuty. Nesmíme ale zapomínat také na vojáky Rumunska, stejně i na naše vojáky, kteří přišli z Buzuluku až do Prahy. Zapomenout se nesmí ani na vojáky USA, kteří osvobozovali západní část naší vlasti.

Den osvobození nám připomíná, že svoboda není samozřejmostí. Je hodnotou, za kterou je třeba bojovat a obětovat se. Je to také příležitost pro vyjádření vděku všem spojencům, kteří se podíleli na osvobození Evropy od nacistického a fašistického útlaku.

Navzdory všem výzvám a zkouškám, kterým jsme jako národ čelili od doby mnichovské zrady západních velmocí v září roku 1938 a okupace zbytku naší republiky v roce 1939, je důležité si připomenout, že máme pevný základ v hodnotách svobody, demokracii a solidarity. Tyto hodnoty nám byly darovány našimi předky a je na nás, abychom je chránili a předávali dalším generacím.

Oslava osvobození nás spojuje jako národ a připomíná nám, že společně jsme silní. Je to také příležitost pro reflexi nad minulostí a závazek k budoucnosti, ve které budeme pevně držet světlo svobody a lidských a sociálních práv. Nesmíme nikdy připustit opakování hrůz druhé světové války.

Odkaz Rudé armády a památka na její hrdinství jsou nezbytnou součástí naší historie a kultury. Památka padlých spojenců, ať už byli odkudkoliv, musí být stále uctívána a předávána dalším generacím jako připomínka odvahy, která nás může inspirovat i v nejtěžších časech.

Oslavujme tedy Den osvobození s hrdostí a úctou k těm, kteří obětovali své životy za naši svobodu. Ať je jejich památka vždy živá a jejich odvaha nám vždy slouží jako příklad. Všichni ti mrtví nás dnes totiž spojují. Díky jejich odvaze a odhodlání zde my všichni můžeme být.

V dnešním světě, kde se rozdíly mezi bohatými a chudými prohlubují a sociální nerovnosti stále více ohrožují životní podmínky mnoha lidí, je nutné, abychom se obrátili k levicovým hodnotám jako vodítku a inspiraci pro budoucnost. Levicový pohled na svět totiž klade důraz na hodnoty, jakými jsou spravedlnost, rovnost a solidarita. Je na čase znovu zdůraznit jejich důležitost nejen v naší politice, ale i ve společnosti jako celku.

Jedním z klíčových prvků levicové politiky, zejména té komunistické, je zaměření na sociální spravedlnost. To znamená bojovat proti chudobě, nerovnosti a diskriminaci ve všech jejích podobách. Nemůžeme přehlížet skutečnost, že mnoho lidí se stále potýká s nedostatkem základních potřeb, zatímco jiní si užívají obrovského bohatství. To není pouze nespravedlivé, ale také ničí samotnou společnost, kdy ji rozkládá a připravuje předpolí pro různé konflikty. Ty mohou vést až k rozpadu společnosti a vzniku válek. Levicové politické programy musí být zaměřeny na zajištění přístupu ke kvalitní zdravotní péči, vzdělání, bydlení a zaměstnání pro všechny občany, nikoli jen pro vyvolené. Univerzální levicové hodnoty, na kterých je postaven sociální stát, se ale současná 5demoliční vláda snaží narušit a přivést nás zpátky do první republiky, kde byly masivní rozdíly mezi bohatými a chudými. To je potřeba jasně odmítnout!

Dalším klíčovým prvkem levicové politiky je rovnost. Rovnost před zákonem, rovnost příležitostí a rovnost ve společnosti obecně jsou základními hodnotami, na kterých musí být postavena každá spravedlivá společnost. To znamená aktivní boj proti diskriminaci na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace, identity, sociálního postavení nebo jakéhokoli jiného faktoru. Rovnost není pouze věcí morální, ale také praktickou záležitostí – společnosti, které se snaží využít celý svůj potenciál a talent všech svých občanů, jsou společnostmi, jež prosperují, přinášejí inovace a představují stabilní budoucnost lidstva.

Solidarita je dalším základním prvkem levicové politiky, který musí být v dnešní době zdůrazněn. Solidarita znamená, že jsme si vzájemně blízcí a jsme ochotni pomáhat těm, kteří to potřebují. Ne všichni totiž mají to štěstí a narodí se do bohaté rodiny nebo mají spravedlivě odměňované zaměstnání. To neznamená pouze materiální pomoc, ale také poskytování podpory a solidarity v časech krize a potíží, které způsobuje kapitalistický systém. Solidarita je klíčová pro posílení soudržnosti mezi lidmi a vytvoření takové společnosti, ve které každý občan má pocit, že je její nedílnou součástí a plnohodnotným cenným členem se svými právy, ale i povinnostmi.

Dnes, v době politických polarizací a rostoucího extremismu, je důležité vrátit se ke kořenům levicových hodnot a vzít je jako vodítko pro naše budoucí rozhodování. Boj za sociální spravedlnost, rovnost a solidaritu není nikdy snadný, ale je to boj, který stojí za to vést. Je to boj o lepší a spravedlivější společnost pro všechny její občany, a to je boj, který by měla podporovat každá pokrokově smýšlející osoba. Je na čase, abychom se postavili a začali budovat svět, který je založen na hodnotách lidskosti, solidarity a rovnosti.