Zákon o volebních kampaních, který nedávno prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně, přináší kontroverzní změny, jež vyvolávají obavy z omezení svobody projevu a vytvoření pomyslného „ministerstva pravdy“. Pod vedením ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) se v návrhu zavádí nový přestupek, který by trestal zveřejňování „zjevně nepravdivých nebo hrubě urážlivých informací o volební straně nebo jejím kandidátovi“. Za tento čin může hrozit pokuta až dva miliony korun. Klíčovou otázkou však zůstává, zda tento návrh představuje legitimní krok k ochraně demokratického procesu, nebo naopak potenciální nástroj k potlačování nepohodlných názorů. Jak je zákon konstruován je jasné, že se jedná o nástroj na potlačování kritických nebo nepohodlných názorů. Tyto názory jsou ale pro rozvoj demokracie důležité, protože například poukazují na selhání vlády nebo jednotlivých ministrů. Samozřejmě se musí zakládat na reálných faktech, aby se nejednalo o pomyslné cucání z prstu nebo vaření z vody. Podobných nepravd nebo polopravd jsme v naší společnosti již byli svědky – například Kubiceho zpráva nebo kauza Vrbětice.
Na první pohled se zákon může jevit jako snaha o zvýšení férovosti voleb a zamezení šíření dezinformací, které by mohly ovlivnit volební výsledky. Ovšem jeho kritici upozorňují na problematické aspekty. Klíčovou roli při posuzování toho, zda se někdo dopustil přestupku, budou mít pracovníci Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH). Tato koncentrace moci do rukou úředníků vyvolává obavy, zda jejich rozhodování nebude podléhat politickým tlakům nebo subjektivním interpretacím. Obojí je ve své podstatě možné, protože do ÚDHPSH jsou často nominováni lidé na základě politických dohod a mohou tedy té či oné straně nadržovat. Podobně je to se subjektivním názorem. Možná by bylo vhodnější, kdyby urážky vyhodnocovala umělá inteligence (AI). Pravděpodobně je chytřejší a nebude nikomu nadržovat.
Navíc výrazy jako „zjevně nepravdivá“ nebo „hrubě urážlivá informace“ jsou natolik vágní, že umožňují široké spektrum výkladů. To otevírá dveře k potenciálnímu zneužití zákona pro umlčení kritiků či opozičních hlasů. Historické zkušenosti ukazují, že podobná legislativa může snadno sklouznout k tomu, že bude využívána jako nástroj represí, namísto ochrany veřejného zájmu. Pokud jsou v zákonech vágní výrazy nebo zjevně nepřesné, tak to posléze vede k nebezpečí, že demokracie selhává. Předkladatelé návrhu zákona se neustále ohánějí tím, že chrání demokracii, ale místo toho jí kopou hrob. Možná je to dokonce účel. Nedávno jsme totiž něco podobného mohli sledovat v Rumunsku, kde byly zrušeny prezidentské volby jen proto, že nevyhrál kandidát, kterého chtěli „progresivisté“, ale jejich kritik. Důvodem ke zrušení voleb bylo, že kandidát, který vyhrál, by mohl spolupracovat s cizí mocností – tedy Ruskem nebo jinou zemí, kterou nechtějí USA. Zde musíme zmínit i fakt, že se v Rumunsku nachází jedna z velkých základen NATO. To hraje obrovskou roli, protože opět se NATO nebezpečně přibližuje k hranicím Ruska.
Podobný paragraf, který definuje spolupráci nebo činnost s cizí mocí, nalezneme i v navrhovaném zákoně. Ten obsahuje zmínky o prevenci proti tzv. „činnosti pro cizí mocnost“, což je další vágní pojmem, který by mohl být vykládán různě. V kontextu volebních kampaní by se mohlo jednat například o financování kampaní ze zahraničních zdrojů nebo šíření propagandy podporující zájmy jiných států. I zde však chybí jasná definice a transparentní mechanismy kontroly. Tento paragraf ve spojení s trestním zákoníkem je velice nebezpečný, protože může kohokoliv perzekuovat a to třeba jen proto, že má přítele v Rusku, Číně, Indonésii, zemích BRICS+ nebo třeba v USA a je jinak smýšlející, než naše současná asociální vláda.
V praxi by to mohlo vést k situacím, kdy budou lidé čelící obviněním ze spolupráce s „cizí mocností“ trestáni na základě subjektivních dojmů či neúplných informací. Tento přístup připomíná atmosféru z dob studené války, kdy byl každý projev kritiky vládní politiky podezříván z napojení na zahraniční nepřátele. Následně u nás může nastat období „honu na čarodějnice“ jako v 50. letech 20. století v USA v době McCarthysmu, kde byli ti, kdo inklinovali k levicovým myšlenkám automaticky spojenci nepřátelského SSSR. Můžeme mít reálnou obavu, že ministerstvo strachu Víta Rakušana následně zřídí něco podobného, jako byl Úřad pro neamerickou činnost, tak se v našich podmínkách může objevit Úřad pro nečeskou činnost.
Propojení těchto opatření s hrozbou vysokých finančních sankcí a úřední kontrolou nad politickým diskursem vzbuzuje obavy, že se Česká republika může vydat směrem k regulaci veřejné debaty, která připomíná orwellovské „ministerstvo pravdy“ pod vedením Víta Rakušana nebo kohokoliv jiného.
I když je důležité chránit demokratické volby před dezinformacemi a manipulacemi, musí být tato ochrana vyvážena respektem ke svobodě projevu. Zavedení zákona v jeho současné podobě může vytvořit prostředí, kde budou občané i média váhat, zda vůbec vyjadřovat kritické názory, aby se nevystavili riziku vysokých pokut a trestů. Poté budou uzavřeni do sebe a lidově řečeno budou jen „držet ústa a krok“, což je jen další úpadek demokracie a její přerod k totalitarismu.
Zákon o volebních kampaních ve své navrhované podobě představuje významný zásah do politické kultury a svobody projevu v České republice. Zatímco záměr chránit demokratické procesy je chvályhodný, současná formulace zákona otevírá prostor pro jeho zneužití. Pokud má být zákon přijat, je nezbytné jej výrazně přepracovat, zejména co se týče jasnosti definic a zajištění nezávislosti rozhodovacího procesu. Jinak hrozí, že se Česká republika ocitne na nebezpečné cestě k potlačování svobody slova pod rouškou boje proti dezinformacím. Jako tomu bylo například při vypínání nepohodlných webů po vpádu Ruska na Ukrajinu. Tím se ocitneme na straně nového totalitarismu, který má pravděpodobně Fialova vláda připravenu v šuplíku a to nesmíme připustit.
