Vážení čtenáři, dovolte mi, abych vám představil jednoho z nejslavnějších chameleónů naší politické scény – pana prezidenta Petra Pavla. Tento mistr proměn, vycvičený v socialistické škole ideologických gymnastů, se za svou nejen politickou kariéru vskutku nezastavil před ničím. Věděli jste, že i příroda sama se inspirovala jeho schopností převlékat kabát? Nejspíš proto mění chameleóni barvy.

Petr Pavel, kdysi hrdý člen KSČ, voják zocelený službou v minulém režimu, který věřil ve světlé zítřky socialismu, se dnes chopil nového kabátu – tentokrát toho demokratického. S ním hrdě stoupá po boku bývalých disidentů a na oficiálních ceremoniích, jako byl ten 28. 10., předává státní vyznamenání lidem, kteří určitým způsobem bojovali proti režimu, kterému kdysi věřil. Jestlipak přitom cítí ten zvláštní pocit ironičnosti situace? Nebo je to možná pro něj jen „důležitý okamžik překonání minulosti“?

Podívejme se na některá jména, která se letos dočkala ocenění z rukou našeho prezidenta. Jedním z nich je Anna Šabatová, disidentka, která se postavila proti minulému režimu, za který by tehdy mladý člen KSČ Petr Pavel možná i hrdě stál. Překvapuje vás to? Inu, pro prezidenta Pavla zřejmě není nikdy pozdě na symbolické gesto, kterým konečně „napraví“ svou minulost – ale pozor, aby ho u toho nepošimral ten starý stranický průkaz v kapse.

A co teprve Ondřej Vetchý! Slavný herec, bojovník za svobodu slova a člověk, který ve svých rolích zosobňuje „morální hodnoty a odvahu“. Tak jako například v Černých baronech. A teď si to představte: na Hradě O. Vetchý dostává vyznamenání od bývalého člena komunistické strany, který se kdysi na podobné hrdiny koukal skrz prsty. Absurdní divadlo, jak z pera absurdního disidenta Václava Havla. O. Vetchý přijímá ocenění od prezidenta, jehož minulost je s režimem natolik prorostlá, že by potřeboval opravdu silný politický herbicid, aby se jí zbavil.

Celý tento scénář by mohl být směšný, kdyby ovšem nebyl reálný. Prezident P. Pavel jako mistr politické transformace nám znovu a znovu připomíná, že kdo se jednou zocelí ve správné době a správném režimu, dokáže být loajální vždy. Snad se i dočkáme dne, kdy Petr Pavel ocení sám sebe za schopnost přizpůsobit se každému větru, který politickými koridory zafouká.

Bylo chladné listopadové ráno 1989. Lidé se pomalu scházeli na Národní třídě a ten den neměli ani tušení, že budou svědky něčeho, co změní historii naší země. Anebo měli? Kdo vlastně rozhodoval o tom, co se stane? A jakou roli v tom hráli agenti, politici a nečekaně i bývalý americký prezident Richard Nixon, který byl v Praze měsíc před revolucí?

Všichni známe oficiální verzi – lidové povstání, unavení občané, kteří už nechtěli dál žít pod komunistickým režimem. Ale jak je známo, každá mince má dvě strany, a tahle „spontánní“ revoluce možná nebyla tak spontánní, jak se nám tvrdí.

Listopad 1989 je pro mnohé symbolem vítězství demokracie, odvahy a občanské síly. Ale co když za touto vznešenou fasádou stojí poněkud jiný scénář? Podle nové analýzy možná celý průvod, který tehdy v Praze rozdmýchal události vedoucí k pádu komunismu, vedli lidé ze Správy sledování StB. A to není vše – přidejme do toho říjnovou návštěvu bývalého amerického prezidenta Richarda Nixona a máme tu konspirační thriller, který by záviděli i tvůrci seriálu The Americans.

Zdá se, že zatímco občané cinkali klíči, Václav Havel, ikona boje za svobodu, mohl být jen figurkou ve hře, kterou tahali ti nejmocnější – StB a CIA. Ano, čtete správně: revoluce možná nebyla lidovým povstáním, ale pečlivě zrežírovanou transformací režimů, která měla zajistit hladký přechod od staré garnitury k té nové, aby se nikdo moc nepoškrábal.

Bývalý prezident Nixon – turista, nebo tajný posel?

Na začátku října 1989 se v Praze objevil bývalý americký prezident Richard Nixon. Co pohledávala bývalá hlava Spojených států v malé komunistické zemi uprostřed Evropy, a to zrovna v době, kdy se chystá "revoluce"? Oficiální důvody jeho návštěvy nebyly nikdy zcela vysvětleny, a pokud vůbec něco víme, víme jen, že se setkal s několika významnými osobnostmi. Zejména s E. Erbanem. R. Nixon údajně navštívil různé podniky a místa kulturního dědictví. Zejména se pohyboval po Praze a setkal se s tehdejší velvyslankyní USA. Ale co když byl jeho opravdovým cílem zcela jiný typ "kulturního dědictví"?

Možná nepřivezl R. Nixon jen dárky a americké úsměvy, ale také – jak někteří spekulují – instrukce. Dovedete si představit, jak by taková "přátelská" schůzka mohla probíhat? Připravovali se snad detaily scénáře, který měl být spuštěn za pár týdnů? Zdá se, že se R. Nixon na podzim 1989 rozhodně v Praze nenudil.

Richard Nixon, bývalý prezident Spojených států, známý svou neodbytnou láskou k tajným dohodám, přicestoval do Prahy. Oficiálně prý šlo o návštěvu spojenou s obdivem kulturního dědictví českých zemí. Ale kdo by věřil tomu, že si R. Nixon jen tak udělal výlet na Staromák? Spíše to vypadá, že jeho přítomnost souvisí s jemným dolaďováním plánu, který měli v rukou špioni z obou stran železné opony. Mohl R. Nixon zajišťovat, aby byl plán hladké transformace režimů připraven na obě strany Atlantiku? Jaký byl skutečný obsah rozhovorů za zavřenými dveřmi s představiteli československé vlády?

R. Nixon, proslulý svou touhou po kontrole a manipulaci, mohl být tou správnou osobou, která dohodla, že sametová revoluce bude… inu, sametová. Bez zbytečného chaosu, bez krveprolití. Jen několik dobře mířených kroků, při kterých bude vše vypadat jako autentický občanský boj, zatímco ve skutečnosti šlo o přesun moci pod dohledem těch správných lidí. A kdo lépe dohlédne na takovou transformaci než stará dobrá StB, která měla pod kontrolou každý kout disentu?

StB a CIA – přátelé, nebo konkurence?

O zapojení tajných služeb do listopadových událostí se dlouho spekuluje. Proč se v čele průvodu 17. listopadu objevily osoby, které měly blízko k StB, jak nám v poslední době tvrdí média po 35 letech? Odpověď na tuto otázku není snadná. StB mohla samozřejmě chtít dohlédnout na protesty a mít jistotu, že se vše odehraje pod jejich kontrolou. Anebo, jak tvrdí někteří pamětníci a konspirační teoretici, byla to právě StB, která měla instrukce shora, aby převrat proběhl hladce a bez problémů.

Věděla snad StB, že změna režimu je nevyhnutelná, a rozhodla se vzít iniciativu do vlastních rukou? A co kdyby tato instrukce nebyla českého původu, ale přišla zvenčí, třeba od CIA, která měla o naše poměry zvláštní zájem? Je tu zajímavá ironie – StB by přece měla být ochráncem režimu, a přesto to vypadá, jako by někteří její členové pracovali na jeho svržení.

Mohlo by se zdát, že StB a CIA by si v éře studené války nemohly být vzdálenější. Ale jak se říká: nepřátelé mého nepřítele jsou moji přátelé. A když se z různých důvodů rozhodne, že je třeba přeuspořádat karty na stole, i ti největší rivalové najednou najdou společnou řeč. Co když si zkrátka někdo na Západě a někdo ve strukturách StB uvědomil, že starý režim musí skončit, ale že to musí proběhnout způsobem, který zajistí kontinuitu moci? Žádná divoká revoluce, žádné výstřely – prostě plynulý přechod z jedné garnitury do druhé, která ovšem bude otevřená spolupráci s kapitalistickým světem.

Průvod v listopadu 1989 možná nebyl veden občany toužícími po svobodě, ale chladnými profesionály, kteří věděli, jak udržet kontrolu nad davem. A Václav Havel, symbol revoluce, mohl být jen jedním z hráčů na šachovnici, který se hodil do předem připraveného plánu. To, že se stal prezidentem, nebylo vítězstvím disentu, ale součástí dohody mezi starými strukturami a Západem. Vše, co jsme si mysleli, že víme o revoluci, se nyní jeví spíše jako scénář pečlivě sepsaný mezi tajnými službám.

Václav Havel – pravá osobnost, nebo pouhá loutka?

Když se na scéně objevil Václav Havel, vypadalo to, že vnáší do celého dění nový svěží vítr. Byl to symbol změny, naděje, nový lídr, který měl přinést svobodu a demokracii. Ale co když byl Havel od začátku jen pečlivě zvolenou figurkou? Byl mužem ideálů, ale možná i někdo, kdo měl už předem nalinkovanou cestu.

Říká se, že revoluce pojídá své děti, ale co když se revoluce v tomto případě rozhodla nakrmit někým úplně jiným? Vzhledem k tomu, jak hladce se změna režimu uskutečnila, mnozí spekulují, že V. Havel sice mohl mít dobré úmysly, ale stejně tak mohl být jen dílem širšího scénáře.

Listopad 1989 – éra euforie, ale také éra otázek. Možná nikdy nedostaneme odpovědi na to, kdo tahal za nitky a zda "sametová revoluce" skutečně byla tak sametová, jak se zdálo. Ale jak říká klasik – „Není důležité, kdo zapálí jiskru, ale kdo do ní přilévá olej.“ A v roce 1989 se zdálo, že ten olej přilévali nejen obyčejní lidé, ale možná i lidé z řad StB, CIA, a dokonce i bývalý prezident R. Nixon.

Každý rok se 17. listopadu ozývají vzpomínky na Velkou sametovou revoluci. Zapalují se svíčky, lidé pokládají květiny, a politici na náměstích řeční o svobodě, demokracii a lidských právech. Ale mnohdy zapomínají na skutečného hrdinu, který byl tehdy velkou hvězdou, která obětovala svůj život ve jménu změny – studenta Šmída. Ano, toho Šmída, kterého si mnozí pamatují jako prvního mučedníka převratu. Jeho smrt se stala jiskrou, která zažehla plamen odporu proti systému. 

Příběh o vyžádané smrti studenta Šmída byl promyšlen a bravurně využit. Někteří možná řeknou: „Jak tragické! První oběť revoluce!“ A jiní zase: „Ale vždyť to byl jen výmysl!“ Co na tom záleží, lze poznamenat. Ovšem i v historii jsou důležité drobné detaily jako pravda a mýtus. 

S každým dalším výročím 17. listopadu je Šmíd jako mýtus stále živý. Jak úžasné je, že se můžeme nadále ohlížet na jeho odkaz, ať už ho přirovnáváme k mučedníkům nebo ke konstruktům z dílny tajných služeb. Vlastně – co kdybychom si na příští výročí připomněli i jiné hrdiny převratu? Třeba "dělníka Neumana", který sám vlastníma rukama zbořil Berlínskou zeď, nebo "studentku Smelaju", která donutila Gorbačova opustit socialistickou perestrojku. Když jsme jednou začali fabulovat vábné příběhy, proč se zastavit? 

Takže až si příště na 17. listopadu budete zapalovat svíčku, připomeňte svým blízkým, jakou mají mýty hodnotu. A že i když byl Šmíd mrtvý už v den, kdy se „narodil“, svým způsobem stále žije – alespoň v našich vzpomínkách o tehdejší mediální ideologické vlně, která mnohé vypovídá o povaze listopadového převratu. 

Když jsme v listopadu 1989 cinkali klíči, většina z nás věřila, že jsme svědky historického triumfu občanské odvahy. Ovšem jak se ukazuje, naše revoluce možná nebyla tak spontánní a „sametová“, jak jsme si tehdy „mnozí“ mysleli. Nejnovější analýzy naznačují, že demonstrace, které vedly ke konci komunistického režimu, mohly být pod pečlivým dohledem a možná dokonce řízeny samotnými lidmi ze Správy sledování StB. A co víc, do celé akce se mohly zapojit i zahraniční tajné služby, včetně CIA. Ano, čtete správně – Václav Havel a spol. mohli být jen pěšáky ve velké hře tajných sil, a vše, co jsme považovali za spontánní revoluci, se teď jeví spíše jako předem domluvená transformace režimů.

Rok 1989: Revoluce ve stylu Hollywoodu

Vzpomínáte si na říjen 1989? Možná vám to uniklo, ale v Praze tehdy přistála jedna velmi zajímavá návštěva – Richard Nixon, bývalý prezident Spojených států, se procházel po Karlově mostě, uličkami kolem malostranských paláců a stínem Pražského hradu. Oficiálně se prý přijel podívat na kulturní krásy naší země a snad trochu připomenout svou slávu. Ale co když to bylo jinak? Co když byl R. Nixon hlavní spojkou mezi StB a CIA, která jen připravovala scénu pro nadcházející revoluční události, které měly vyústit v nástup a transformaci kapitalismu dlážděného divokými devadesátkami?

Není přece náhodou, že právě měsíc po jeho návštěvě začaly události nabírat nečekaný spád. Jakmile R. Nixon opustil republiku, disidenti najednou věděli, kdy a kde se mají sejít, zatímco StB dohlížela na to, aby se všechno odehrálo v klidu a míru. Připadá vám to jako náhoda? Ne, vypadá to spíš jako hollywoodský scénář s pečlivě zrežírovaným dějem. V hlavních rolích: Václav Havel jako disident, StB jako tajní režiséři a CIA jako zahraniční producenti.

Václav Havel – tajný agent, nebo jen oběť manipulace?

Jakmile přijmeme myšlenku, že StB ve skutečnosti řídila revoluci, musíme se zamyslet nad rolí samotného Václava Havla. Na první pohled se jevil jako charismatický vůdce odporu proti režimu, ale co když byl jen nastrčenou figurkou v daleko větší hře? Co když Havel sám nevědomky hrál roli, kterou mu předepsali soudruzi z StB a jejich západní kolegové? Byl to přeci prominentní disident.

Všechno do sebe zapadá. Havel byl neustále pod dohledem tajné policie, ale přesto mohl relativně volně cestovat a komunikovat s disidenty. Zdá se, že jeho zatčení a následné propuštění bylo jen pečlivě inscenovaným divadlem. StB si ho možná vybrala jako ideálního lídra, protože věděla, že právě on bude symbolem, který Západ bude ochoten akceptovat. A kdo jiný než R. Nixon, člověk s bohatou zkušeností s tajnými službami, by mohl tuto roli schválit?

Sametová revoluce jako geopolitická dohoda?

Jak se teď zdá, celý listopad 1989 nebyl ani tak revolucí, jako spíše pečlivě naplánovanou operací na výměnu režimů. Kariérní komunisté, kteří se vyskytovali ve všech patrech tehdejšího systému, potřebovali odejít, ale zároveň si chtěli zachovat určité pozice a vliv, a tak přistoupili k „sametové“ transformaci, kterou koordinovali spolu s CIA. Zatímco občané věřili, že bojují za svobodu, elity už měly všechno dávno dohodnuto. StB a CIA si jen podaly ruce možná ještě před 17. listopadem 1989. A k tomu všemu mohla ještě přihlížet všemocná sovětská KGB, která se v oněch dnech na našem území rovněž vyskytovala.

Co na tom, že demonstrace byly vedeny lidmi, kteří se kdysi specializovali na sledování disidentů? Tihle lidé přece nejlépe věděli, kam a kdy poslat davy, aby vše proběhlo podle plánu. A Západ? Ten byl spokojený, že východní blok padá, aniž by musel do situace příliš zasahovat. Sametová revoluce tedy pravděpodobně nebyla důsledkem hrdinského boje obyčejných lidí, ale promyšlenou strategií na geopolitické šachovnici. Západ se totiž v té době nacházel v ekonomické krizi z nadvýroby a potřeboval další trhy pro odbyt svých výrobků.

Revoluce bez revoluce?

A tak se nám náš pohled na rok 1989 mění. Místo spontánního povstání občanů proti režimu to vypadá, že celý proces byl jen součástí širšího plánu na transformaci východní Evropy, abychom se posléze stali kolonií. Zatímco mnozí lidé věřili, že bojují za svobodu, StB a CIA se už dávno dohodly, jak to celé skončí. Richard Nixon možná odjížděl z Prahy s potěšením a vědomím, že se podílel na jedné z největších politických transformací moderní historie. A Václav Havel? Ten si mohl maximálně uvědomovat, že hrál roli ve hře, kterou ani on sám plně nepochopil.

Sametová revoluce se tak ukazuje ne jako revoluce občanů, ale jako pečlivě naplánovaná a provedená výměna režimů, na které se podílely síly, o kterých jsme neměli ani tušení. A možná, že se o některých z těchto dohod nikdy nedozvíme.

Česká vláda se opět ocitla pod palbou kritiky, tentokrát za chaotickou implementaci digitalizace stavebního řízení. Po vyhození obrovských finančních prostředků na projekty, které měly přinést modernizaci a zjednodušení procesů, se ukazuje, že celá snaha byla nejen zbytečná, a nyní je dokonce zrušena.

Tato situace je obzvlášť frustrující pro daňové poplatníky, kteří byli nuceni financovat iniciativu, jež skončila v troskách. Projekt digitalizace sliboval rychlejší a efektivnější vyřízení stavebních povolení, ale je nyní jasné, že vláda zklamala nejen v realizaci, ale i v důvěře občanů.

Odpovědnost za toto selhání nese především premiér, jehož vedení je zřejmým příkladem nekompetentnosti a neschopnosti koordinovat své ministry. Místo toho, aby se zaměřil na efektivní využití finančních prostředků a efektivní plánování, jsme svědky dalšího příkladu, jak se státní finance promarnily.

Pokud se premiér nedokázat poučit z předchozích selhání vlády, digitalizace byla poslední kapkou a měl by okamžitě rezignovat. Politici mají povinnost zajišťovat odpovědné a efektivní spravování veřejných prostředků, a selhání v tomto ohledu občany nemůže být tolerováno.

Občané si zaslouží vládu, která je schopná nejen slibovat rozvoj, ale také jej reálně realizovat. Čas na změnu je nyní, a pokud vláda nedokáže reagovat ani na tuto krizi důvěry, její členové se navždy znemožní a zdiskreditují.