Tak se nám na náměstích opět srotili lidé, kteří protestovali proti Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi, případně budoucí vládě. Se zájmem jsem sledoval protest nazvaný Jednou provždy v Praze. Samozřejmě, že jsem čekal, že na tomto happeningu vystoupí »hlásné trouby kapitálu a celého Západu« v podání pravicových politiků, jako Miroslava Němcová nebo Jiří Pospíšil. Udiveně jsem ale zíral na senátora za ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího, který na tomto setkání tvrdě kritizoval nepřímo svoji rodnou stranu a upozorňoval na to, že prý nám demokracie pomalu »mizí«. Snad právě proto celá akce nesla název Milion chvilek pro demokracii. To, že se konají různé protesty a demonstrace, je naprosto v pořádku. Proti tomu žádná, ale zamysleme se nad tím, proč se konají právě tyto protesty?

Pokud začneme klíčovat, tak už na začátku nás zarazí, že pořadatelé na tuto »seanci« pozvali zástupce »demokratických« politických stran, které mají své zástupce v Poslanecké sněmovně, a začíná jejich výčet: ODS, Piráti, ČSSD, KDU–ČSL, TOP 09 a STAN. Záhadným způsobem nám chybí ANO, KSČM a SPD. V čem jsou tyto strany nedemokratické? Naprosto v ničem, protože působí v našem politickém prostředí na základě jasně daných regulí. Můžeme polemizovat o tom, že například SPD má některé názory za hranou, ale to nechme být stranou. Ze všeho jasně plyne, že organizátoři akce si vytvořili své pojetí demokracie, které se dost podobá prvkům nedemokracie, kdy dopředu vylučují účast někoho.

K tomu všemu se připojil Jiří Dienstbier mladší, který se projevil jako zastánce a ochránce »západních, liberálně demokratických hodnot« - typický sociální demokrat. Není divu, když se tento člověk narodil v USA. Dle mého názoru je to jeden z hrobařů ČSSD. Díky tomu všemu se nacházíme ve společnosti, která je účelově polarizována na statusy »my« versus »oni«. Pokud budeme charakterizovat »my«, tak tam přesně zapadají lidé a politici, kteří se nesmířili s porážkou ve volbách (byť tvrdí, že tomu tak není). Zároveň se jedná o lidi, kteří nikdy nebudou respektovat výsledky demokratických voleb na základě většinových pravidel (pokud nebudou v jejich prospěch). Spíše se budou klonit k »diktátu« menšiny vůči většině (přitom ale může většina demokraticky mlčet). Když se podíváme na »oni«, tak zjistíme, že jsou to vlastně všichni ostatní lidé, kteří mají své denní starosti a problémy. Jsou to lidé a politici, kteří respektují výsledky voleb a snaží se stabilizovat zemi.

Nyní se dostáváme k jádru věci: zda je možným nástupem vlády hnutí ANO, ČSSD s podporou KSČM ohrožena demokracie? Rozhodně není. Jedná se o strany, které byly zvoleny v demokratických volbách na základě rozhodnutí občanů republiky. Jediný rozdíl bude pouze v politice a jejich cílech i směřování. To se ale nelíbí těm, kdo ve volbách prohráli a co více, že jsou odstaveni od různých zakázek, kde se točí miliardy a nemohou reálně rozhodovat. To jim nesmírně vadí a bohužel si k tomu jako rukojmí berou občany, kterým je do hlav vštěpováno, že se zde ohrožuje demokracie. Byť jedno pravidlo demokracie v případě svobodné volby jasně řeklo, že u vlády rádoby demokratické strany »svého typu« nemají být.

No a na závěr se podívejme na »slavné« trestní stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo, kvůli kterému se prý protesty organizují. Když se na to celé podíváme, tak většina veřejnosti si stejně řekne, že se jedná o »divnotu«, když je stíhán za dotační podvod ve výši 50 milionů korun. Společnost si stejně řekne, že jsou to »drobné«, když za vlád ODS, TOP 09, STAN, ČSSD a KDU–ČSL mizely miliardy korun neznámo kam. Kauzy jako Opencard nebo tunel Blanka a mnohé další jsou toho důkazem. Všimněte si výčtu oněch stran, za jejichž vlád se tyto »rozkrádačky« děly. Přijdou vám povědomé? Ano, jsou to přesně ty samé strany, které si říkají demokratické a podporují tyto protestní akce a jejich zástupci se bijí v prsa, jací jsou to ochránci demokracie.

Jan KLÁN, předseda OV KSČM Kutná Hora

Proběhnuvší první kolo doplňovacích voleb do Senátu ve volebním obvodě Zlín dává tušit, že je s naší demokracií něco v nepořádku. Pokud se blíže podíváme na samotné výsledky, tak zjistíme, že k prvnímu kolu těchto voleb přišlo jen 16% oprávněných voličů. Ano, čtete správně – 16%. O čem to svědčí? Hlavně o celkovém stavu společnosti a nechuti volit kandidáty do Senátu (potažmo sabotovat senátní volby jako celek). Neustále se totiž ukazuje, že Senát není vnímán jako pojistka demokracie, ale spíš jako odkladiště vysloužilých politiků (respektive, že je vlastně na nic). S tím vším se prolíná fakt, že o obsazení horní komory našeho Parlamentu rozhoduje menšina a většina demokraticky mlčí. Jedná se o paradox naší demokracie, kdy všichni budou „nadávat“ na obsazení Senátu, ale k volbám nepůjdou, protože je to podle jejich mínění  zbytečné. Kořeny tohoto problému tkví v historii vzniku samotného Senátu, kdy se skutečně nedokázaly vyjasnit jeho kompetence, aby byl zapojen do legislativního procesu hlouběji, než je tomu doposud.

Když začneme analyzovat první kolo doplňovacích voleb, tak zjistíme, že se do druhého kola vůbec nedostal levicový kandidát. Oba dva kandidáti skončili hluboko pod 10%, což je varování pro levici jako celek. Obávám se, že při změně složení naší společnosti (nové nastupující generace) budou vyhrávat ti kandidáti, kteří více či méně budou v daném regionu známí (více či méně inklinovat k současným trendům). Z logiky věci tedy plyne, že volby do Senátu by měli vyhrávat ti lidé, kteří jsou buď starosty/starostkami nebo v daném obvodu působí jako lékaři, poradci, manažeři atd. Je zde ale jeden háček. Pokud jde o lékaře, manažery a jím podobné, tak vyhrávat budou ti, kteří se pravděpodobně identifikují s pravicovou politickou scénou (případně momentálně úspěšnou politikou). U starostek a starostů je situace odlišná. Tam na stranickém dresu tolik záležet nebude, ale bude záležet na tom, jak je v daném místě onen člověk populární nebo ne. Další faktor, který lze vyčíst z těchto voleb je, že do druhého kola postoupil i člověk, který je daňovým poradcem – s největší pravděpodobností má i více peněz, než ostatní a inklinací bude maximálně pravý střed. Zajímavé je, že zde neuspěl kandidát hnutí ANO, ale je zde evidentní vysoký počet hlasů pro kandidáta hnutí STAN. Nesmíme zapomenout na to, že volební obvod Zlín je silně religiozní a tak se nemůžeme divit tomu, že první kolo vyhrála kandidátka KDU – ČSL.

Vraťme se ale zpět k pojetí demokracie při volbách do Senátu, kdy vítěz bere vše. Pokud bychom chtěli uspořit, tak by mělo logiku zavedení jednokolových voleb do Senátu. Nicméně to by volební účast nijak nezvýšilo a zůstala by pravděpodobně na hodnotách kolem 20%. Takže o složení Senátu vlastně v tomto případě rozhoduje menšina (20%) na úkor většiny (80%). Z toho je patrné, že Senát je vnímán negativně. Musíme se však na jeho existenci podívat i z druhé strany, kdy je opravdu nutný a to například při rozpuštění Poslanecké sněmovny. V tu chvíli plní úkony nezbytné pro fungování země. Stálo by za zvážení, zda Senát více nezapojit do tvorby zákonů a fungování společnosti jako celku. To je ale otázka pro zákonodárce, jakým způsobem provést tyto inovace. Pokud se nějaké neprovedou, tak se volební účast bude pořád pohybovat pod 20% a bude stále klesat, až se může stát, že o obsazení Senátu budou rozhodovat jenom stovky lidí.

Musím se ptát: pokud k tomu dojde a bude zvolen kandidát/kandidátka, který/která se nebude mlčící většině líbit, tak dojde rovněž k masovým demonstracím jako v případě volby prezidenta? Přeci by byl/byla zvolen/na v demokratických volbách podle regulí. Ukazuji zde na paradox naší demokracie, která je v poslední době plná divných deformací a zákonodárci na ně bohužel nedokáží rychle reagovat. Respektive tomu všemu dávají volný průběh. Nacházíme se ve světě, který se bohužel vyznačuje rychlostí a proto je nutné, aby se také reagovalo na změnu ukotvení Senátu v naší společnosti. Pokud k tomu nedojde, tak budou stále více zaznívat hlasy, které budou volat po jeho zrušení.

V poslední době je mnoho občanů nespokojeno s činností veřejnoprávní televize. Dle kritiků toto „nezávislé“ médium neinformuje objektivně a proto se dostává do hledáčku hospodaření tohoto média. Připomeňme si, že Česká televize je placena z koncesionářských poplatků. Ty jsou rovněž často vnímány jako negativum ve vztahu k objektivitě (já si je platím a požaduji objektivitu). Mnoho iniciativ proto požaduje zrušení koncesionářských poplatků, protože veřejnoprávní média nejsou objektivní. Vzhledem k tomu, že Česká televize (stejně i Český rozhlas) hospodaří s veřejnými penězi, tak je nutné, aby za 1) bylo s veřejnými penězi nakládáno podle zásad s veřejnými prostředky – jedná se totiž peníze nás všech občanů. 2) nakládání s těmito prostředky bylo kontrolováno odpovídající institucí veřejné správy – nestačí jen výroční zpráva o hospodaření České televize, která se projednává a schvaluje Poslaneckou sněmovnou. 3) je nutné, aby o výsledcích veřejné kontroly ze strany kontrolní instituce veřejné správy byla celá veřejnost náležitě informována – například vydáním tiskové zprávy, souhrnné zprávy z kontroly. Možná bychom se poté divili, co vše se odehrává ve veřejnoprávních médiích. Ostatně mnohokrát nám je to mírně naznačeno ve zprávě o hospodaření, kde se „občas“ objevují astronomické sumy v podobě různých odměn. 4) protože Česká televize by měla být ze zákona nezávislá (stejně i Český rozhlas), musí tato média kontrolovat (mimo nutné vnitřní kontroly uvnitř těchto institucí) nezávislá instituce veřejné správy. Pokud nahlédneme do Ústavy, tak zjistíme, že takovou institucí je Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).

Ze všeho zde uvedeného plyne následující: veřejnost si přeje nezávislá média, která budou o dění ve státě a celém světě informovat objektivně. Jedná se totiž o média, která jsou financována z veřejných peněz. Při informování se tedy nesmí přiklánět ani na jednu stranu, tak jak se to mnohokrát dělo a děje – kupříkladu stranění útoku v Sýrii, kauza Skripal a mnohé další. Pokud tedy neinformují veřejnoprávní média objektivně, tak je nutný mechanismus, který na to bude dohlížet – v tomto případě by to měla být Rada České televize, ta je ale často spíš do počtu, než aby rozhodovala o objektivitě. Nezávislost médií ale neznamená, že si mohou dělat vše, co se jim zlíbí v oblasti financí. Veřejné finance musí být veřejně kontrolovány. Jako ideální kontrolní orgán v tomto případě vidím jedině NKÚ. To je z hlediska zákona (ale i Ústavy) nezávislý orgán. Z tohoto důvodu je nutné novelizovat zákon o NKÚ a rozšířit mu jeho kontrolní pravomoci – tomu se některé instituce budou zřejmě bránit, protože by jim NKÚ „strkal nos“ do jejich hospodaření a nemohly by si dělat „co chtějí“ ve svém pojetí nezávislosti. Ze zákona je nutné uložit všem veřejnoprávním médiím zveřejňovat na konci roku výsledky jejich hospodaření, včetně smluv, honorářů, odměn a to do poslední koruny! Nesmí se stát, že by Poslanecká sněmovna hlasovala o tak triviální závěrečné zprávě o hospodaření ČT, kde často mnoho věcí chybí. V tomto případě by stálo za zvážení, zda ji několikrát neschválit. To ostatně již zmiňoval i sám prezident Miloš Zeman. Veřejnoprávní média hospodaří s veřejnými penězi, a jelikož jsou to veřejné peníze, tak veřejnost má právo vědět, jak s penězi vedení České televize (i Český rozhlas) nakládá. Máme přeci demokracii, není-liž pravda? Podrobná zpráva o finančním hospodaření a užití prostředků by měla být veřejná, dostupná pro každého občana – koncesionáře.

Dnešní svět je protkán spotřebou. Neustále se něco spotřebovává, růst táhne spotřeba a nehledí se na následky. Ty jsou bohužel vážné. Ať už se jedná o narušení rovnováhy v přírodě nebo i negativní dopady na samotného člověka. Doba konzumu nám přináší své výhody, ale i nevýhody. Ve spojení s dluhovým kapitalismem nám přináší možnost si pořídit vše, co nám dnešní svět nabízí. Jedná se o velice ostrý kontrast doby před rokem 1990, kdy často docházelo k nedostatkům v zásobování. Nikdo si tedy nepřeje, aby byl nedostatek čehokoliv – žijeme ve společnosti hojnosti. Jako lidské bytosti chceme, abychom měli vše, co nám moderní společnost nabízí. Byť to nemusíme nutně potřebovat, ale co kdyby. Svět je postaven na co nejkratší trvanlivosti výrobků a nikdo neřeší, že se tím vysloveně plundruje příroda. Je tedy nutné, aby se začalo uvažovat o tom, že výrobky budou mít dlouhou trvanlivost. Nemusí jít nutně jen o výrobky, ale i o stavby dálnic, železnic atd. Nesmí přeci docházet k tomu, že by se stavba musela za dva roky kompletně celá udělat znova nebo ji nákladně renovovat. To je dalším základem budoucího socialismu ve vztahu ke konzumu.

Moderní socialismus musí převzít dobré věci z kapitalistického rozvoje. Nesmí dojít k tomu, že by socialismus měl nějaké nedostatky v zásobování. Proto musí existovat trh. Jasně se ukázalo, že příliš velká centralizace a dogmatické plánování vedlo k problémům. Trh samozřejmě musí být částečně regulován, ale státní zásahy musí být promyšlené. S ničím se to nesmí přehánět a nesmí se jít od extrému k extrému. Lidé nesmí opět čekat na pořadník, ale musí mít možnost si koupit, co požadují. Přílišný byrokratismus byl právě kamenem úrazu sovětského socialismu v našich podmínkách. Tento model se sice úspěšně rozvíjel do 70. let minulého století, ale poté narazil na svoje limity. Z těchto věcí je společnost poučena a je nutné vždy poslouchat to, co si přeje.

Dnešní svět je utvářen konzumními pochody lidí, stejně tak i korporací, které konzum produkují. Budoucnost dává tušit, že změněné spotřební chování generace lidí narozených kolem roku 2000, brzy narazí rovněž na své limity. Heslo dnešní doby: použij a zahoď je nutné v budoucím socialismu přehodnotit a začít jasně deklarovat heslo: použij a recykluj, případně vícenásobně použij. Jedná se o věc, která souvisí s učením lidí a k tomuto postupu musí lidé dojít sami kupříkladu na základě regulatorních opatření ze strany státu. Lidé se sice bojí socialismu, protože jej vždy identifikují s modely, které v minulosti selhaly pod tlakem zkapitalizování světa nebo s určitým typem zakazování. O tom ale socialismus není a nesmí být. Socialismus je o tom, že bude vyvážena i spotřeba. Nabídka musí reagovat na poptávku a být co možná nejvíce v rovnovážném stavu.

Pokud jde o společenské vlastnictví výrobních prostředků jako instituce k výrobě konzumních věcí, tak se jasně ukázalo, že v některých oblastech nefungovaly efektivně. Nicméně nový socialismus musí být postaven nejen na státním vlastnictví (energetika, voda, dráhy atd.), ale musí být zachována i oblast soukromého vlastnictví. Jedině tímto způsobem se začnou implementovat inovace do systému. Musíme si jasně říci, že komunismus je otázka možná 25. století. Dnes je cílem socialismus s vyváženým konzumem. Někdo může říci, že v této fázi chci jen vylepšovat kapitalismus. Ano, protože musím vytvořit nejprve předpolí pro socialismus a poté implementovat všechny prvky pro onu změnu.

Ochránci demokracie na sebe dlouho nenechali čekat a zaútočili na Sýrii. Důvod a záminka pro raketový útok byla jasná. Nenecháme ubližovat tamním civilistům chemickými útoky. Těmito slovy jsou obhajovány raketové útoky ze strany USA, Velké Británie a Francie proti Sýrii. Zde však visí ve vzduchu několik otazníků. Kdo vlastně použil chemické zbraně? Kdo to byl? Osobně mně to přijde celé divné. Nejdříve tady máme eskalaci napětí s aférou agent Skripal, která bohužel selhala a tak se hledala jiná záminka. Ta se našla v Sýrii. Zajímavé na celé věci je, že USA si stále hrají na světového četníka a ochránce demokracie amerického typu. Jedná se o pozůstatek studené války. Na pomoc USA rychle přispěchají věrní „psíci“ v čele s bývalými koloniálními velmocemi opět s odůvodněním, že se nesmí opakovat útoky chemickými zbraněmi. To je pravda. To se dít nikdy nesmí a je to odsouzeníhodné. V celém procesu útoku je zakomponováno rovněž NATO. To samozřejmě útok na Sýrii podpořilo. Paradoxně i naše republika, protože jsme členy tohoto spolku ze studené války. Tento vojenský spolek nemá už nic společného s jistým typem ochrany proti nepříteli. Položme si jednoduchou otázku: kdo je v dnešním světě nepřítel a kdo je spojenec? V unipolárním světě to není nic jednoduchého. O to víc se ale můžeme ocitnout v globálním konfliktu. Jelikož si však USA v čele s „planetárním válečným štváčem“ Donaldem Trumpem myslí, že jsou zachránci světa, tak se jasně ukazuje, že každý prezident USA musí mít svoji válku. Nicméně každou eskalaci napětí je potřeba řešit s mandátem Rady bezpečnosti OSN a ne ji „pro legraci“ obcházet. To ostatně učinily ty státy, které zaútočily na Sýrii. K čemu tedy máme Radu bezpečnosti OSN? Podle mého názoru je naprosto k ničemu a stává se jen debatním kroužkem. Proč? Protože nad mezinárodním právem jsou stejně USA, Velká Británie a Francie. Z toho plyne, že se nám zformoval vojenský blok na ochranu a záchranu světa v jejich pojetí. Ostatně stejní „spojenci“ útočili kdysi v Iráku. Náhoda nebo záměr? Hra začíná.

Pokud jde o NATO, tak to je dnes vojenským spolkem směřovaný na útok, než na obranu, tak jako tomu bylo v dobách mocenské rovnováhy za opravdové studené války. Poslední dobou si říkám, že bych chtěl opět prožít 80. léta 20. století, kdy se jednalo o stabilní svět, protože byl jasně rozdělen na dva mocenské bloky. Jistý faktor hrál i strach ze vzájemného jaderného zničení. V současné době je ale porušeno mezinárodní právo, kdy k útoku nedala svolení Rada bezpečnosti OSN. Z tohoto důvodu je nutné z NATO vystoupit. Jsem zvědavý, zda se v Sýrii najdou chemické zbraně. Zatím nám to tvrdí jen média a váleční agresoři. Také mi to hodně připomíná útok na Irák, který byl označen, že má zbraně hromadného ničení a pak se nic nenašlo. Navíc je evidentní, že zbrojařské lobby potřebuje vyzkoušet nové modely zbraní. Média ospravedlňují útok vrchovatě informační válkou fake news. Tyto informace mají za cíl určit viníky onoho chemického útoku a uchlácholit veřejnost, že útok byl potřebný.

Otázkou zůstává, co se bude dít dál? Kdo bude další v pořadí v „ose zla“? Pokud použiji terminologii z doby George Bushe mladšího. Bude to Írán, Rusko nebo nějaká jiná země, kterou „strážci světové demokracie“ označí za nepřítele? Tohle už jsme v minulosti také zažili. Historie se zjevně opakuje. Válka totiž pohání inovace, bohužel. A co říci k Radě bezpečnosti OSN? Snad jen to, že k její restrukturalizaci nedojde dříve, než propukne nějaký větší konflikt. Bohužel. Takový je svět v podání ochránců demokracie USA, Velké Británie a Francie.