Mgr. Jan Klán

Když zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu vystupují s iniciativou na obranu „nezávislosti“ a „veřejné služby“, stojí za to si připomenout, že podobná slova už v českém prostoru jednou rezonovala. Také tehdy šlo o iniciativy, závazky vůči veřejnosti a obranu hodnot. A stejně jako dnes, i tehdy se za velkými slovy skrývaly velmi konkrétní zájmy.

Deklarace, že „média veřejné služby patří vám“, působí líbivě. Jenže bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg kdysi poznamenal něco mnohem výstižnějšího: že Česká televize ve skutečnosti patří jejím zaměstnancům. A právě tohle je možná klíč k pochopení současné kampaně. Není to jen boj o nezávislost – je to také boj o zachování vlastního institucionálního komfortu, financování a vlivu.

Iniciativa s názvem: „Pro Vás. Ne pro politiky“ varuje před „vládní kontrolou“. Zároveň ale mlčí o jiných formách kontroly a závislosti. Například o tom, kolik prostředků dlouhodobě odtéká do soukromých právních kanceláří, které vymáhají koncesionářské poplatky. Kolik stojí tento systém, kdo na něm vydělává a jaké má sociální dopady? Kolik exekucí – včetně těch absurdních, vedených proti lidem na hraně chudoby, nebo dokonce nezletilým – vzniklo právě kvůli těmto poplatkům? I to je přece součást „veřejné služby“.

Zvláštní je i mlčení k otázce zahraničního vlivu. Zatímco se hlasitě varuje před státem, téměř nikdo se neptá na jiné hráče v pozadí. Například na to, jakou roli hraje vlastnictví kritické infrastruktury, přes kterou se vysílání šíří. České Radiokomunikace, které vystupují de facto jako monopol na pokrytí pozemního vysílání v České republice, jsou dnes v rukou zahraničního kapitálu – konkrétně britského investičního fondu. Jaký má tento vlastník vliv na cenu a podmínky šíření signálu? A jak to zapadá do představy o „suverénní“ veřejné službě, která má být z povahy věci nezávislá?

Argument o destabilizaci médií veřejné služby má svou jistou váhu. Každá změna financování s sebou nese rizika. Jenže stabilita sama o sobě není hodnota, pokud zakrývá neefektivitu, netransparentnost nebo dokonce nespravedlnost. Návrat k dřívějším modelům financování může být krok zpět – ale stejně tak může být problémem setrvávání v systému, který produkuje dluhové pasti a posiluje privilegované postavení úzké skupiny aktérů.

Celá debata by si zasloužila méně sloganů a více nepříjemných otázek. Nejen na politiky, ale i na samotná veřejnoprávní média a jejich zaměstnance. Pokud mají skutečně sloužit veřejnosti, pak by měla obstát i pod kritickým pohledem – nejen se zaštiťovat její obranou.

Protože „pro vás“ neznamená „bez otázek“!