Mgr. Jan Klán

Na Hrad dorazili dva muži, kteří už dávno nepůsobí jako politici, ale spíš jako postavy z archivního spisu označeného „Přísně tajné“. Jeden bývalý generál s výrazem člověka, který i při objednávání kávy plánuje logistiku přesunu jednotek NATO. Druhý podnikatel-politik, jenž mluví tak, jako by každá věta byla krizový briefing pro akcionáře impéria.

A veřejnost mezitím sleduje další epizodu seriálu Ústavní agenti. V hlavních rolích ústavní agent Pávek (prezident) a ústavní agent Bureš (předseda vlády).

Jeden přichází pozdě. Druhý čeká přesně podle protokolu. Média z toho vyrábějí drama století, zatímco občan si jen říká, jestli se náhodou nesetkali dva bývalí operativci, kteří si kdysi předávali složky někde v zakouřeném salonku mezi Východem a Západem.

„Nejsem a nikdy nebudu Pavlův podřízený,“ zazní hrdě do kamer od předsedy vlády. Což působí trochu komicky v zemi, kde každý politik tvrdí, že nikomu neslouží, ale nakonec stejně poslušně salutuje průzkumům, marketérům a stranickým poradcům.

Celá scéna měla atmosféru studené války po česku. Jeden muž reprezentuje vojenský řád, druhý korporátní chaos. Jeden mluví v klidných větách, za nimiž člověk slyší šustění bezpečnostních analýz. Druhý improvizuje, útočí, uhýbá a vytváří dojem, že každá tiskovka je zároveň výslechem i obchodním jednáním.

Oba mají zvláštní talent: nikdy neříct úplně všechno. Politik dnes už ani nemusí mít tajnou minulost. Stačí, když umí působit dojmem, že někde v trezoru existuje složka, kterou by veřejnost opravdu číst neměla.

A tak republika sleduje další díl nekonečné hry o moc, ega a symbolická gesta. Jeden přijde pozdě. Druhý to okomentuje nestátnicky se slovy: byli jsme snad domluveni na půl devátou ráno. Komentátoři z toho vyrobí geopolitickou analýzu. A občan mezitím přemýšlí, jestli by nebylo levnější obsadit Hrad rovnou dvěma chatboty.

Do celé absurdní scény už schází jen tisková konference, na níž někdo oznámí, že „ústavní agent Pávek“ zřejmě není schopen řídit republiku a že nastal čas řešit jeho způsobilost. V internetových debatách už by jistě někteří nejraději viděli senátora Fischera, jak připravuje další ústavní žalobu, zatímco bývalá ministryně Džamila Stehlíková svolává mediální diagnostický konziliář, podobně jako v éře Miloše Zemana.

Ironie celé situace spočívá v tom, že česká politika už dávno nepřipomíná střet programů a idejí. Spíš působí jako nekonečný seriál o zákulisních hrách, osobních válkách a symbolech moci. Jedni vykreslují prezidenta jako neomylného generála republiky, druzí jako přeceněného marketinkového maskota NATO. A mezi tím vším obyčejný člověk řeší ceny bydlení, energie a vlastní budoucnost.

Jenže právě to je možná největší paradox současné politiky: zatímco se elity hádají o protokol, zpoždění a ega, skutečné problémy země zůstávají stát někde za dveřmi Pražského hradu.